Expedice Balkán 2016

aneb miny ani albánské silnice nás nezastaví
13. – 28. 8. 2016

Ono se řekne „Pojedeme na Balkán!“, ale co si pod tím vlastně představit? Ta oblast v člověku (převážně vlivem neznalosti) evokuje představu krásných, ale ekonomicky zaostalých a nebezpečných zemí. Když jsem se nad tím chvíli zamyslela, uvědomila jsem si, že je ani všechny nedokážu vyjmenovat. Takže sečteno, podtrženo, Balkán je pro naši Tureckem ostřílenou pětici ideální volba, protože jsou to státy nesešněrované zákazy, vonící dobrodružstvím a přímo vybízející k vyvracení předsudků! Teď už stačí dokonalý plán (zajistí Roman), šikovný řidič (zase Roman), prvotřídní zásobování (ještě, že máme Janu), kvalitní fotograf (osvědčená Lucka), šikovný dokumentarista (pochopitelně já), vrchní bavič (kdo jiný, než Martin) a spolehlivý vůz (no přeci Toyota Land Cruiser), a můžeme vyrazit!

 

Den 1. – 13. 8. 2016 Sobota
Okolo jedné hodiny ranní ukládáme do auta poslední zásoby (hlady tedy vážně nezemřeme!) a vyrážíme na náš historicky druhý velký flám, tedy výlet. Tentokrát nic nezapomínáme a pro nic se nevracíme (kupodivu), zato Roman s Janou bojují s půjčeným tabletem s free verzí GPS navigace, která odmítá pracovat. Když tankujeme na benzínce za Brnem, Jana proto pobíhá po parkovišti a úspěšně loví signál. Díky umoudřené technice jedeme v pohodě dál, osádka auta opět usíná a cesta vesele plyne: Rakousko, Slovinsko, Chorvatsko a konečně Bosna a Hercegovina. Na hranicích mezi dvěma posledně jmenovanými státy trávíme neplánovaně téměř dvě hodiny ve frontě, protože na bosenské straně nákladní auta blokují průjezd těm osobním. Jana během nekonečného čekání studuje v mapě naši další trasu a porovnává ji s Romanovými rukou vypsanými poznámkami, když tu do nudy v autě zazní otázka „Romane, co znamená DZZ?“. Následuje odpověď „Silnice D22“ a salva smíchu.
Při zastávce na oběd (tradiční řízky od maminky) dostáváme od Romana výklad na téma miny – mohou nás zabít, mohou nás zmrzačit, mohou být kdekoliv. Proto si máme při pohybu ve volné přírodě dávat pozor. Tomu bych i rozuměla, bohužel už mi nikdo není schopen objasnit, jak se to dávání bacha dělá. Když projíždíme dál zdejší krajinou a já koukám na červené cedule s lebkou a zkříženými hnáty podél silnice, těžko se mi hledá duševní pohoda. A v téhle oblasti chceme prožít další dva týdny právě v oné volné přírodě! Ostatní ze mě mají akorát srandu.
Odpoledne je už ve své druhé půli, když projíždíme údolím bosenské řeky Vrbas, která ve skalách vyhloubila koryto s peřejemi přímo stvořenými pro slalomovou trať. Jízda autem je tak nejprve zpestřena tunely a po později i úžasným výhledem z ptačí perspektivy na meandry řeky, který mi připomíná vyhlídku Máj ve středních Čechách. Kvůli zdržení na hranicích musíme trochu pozměnit původní plán počítající s prohlídkou bosenských pyramid a jejich podzemí a místo toho se zastavujeme v městečku Jajce, jehož hlavní atrakcí je vodopád doplněný hradem nad ním. Celkem nás překvapuje, že se zde platí i za přístup k vodopádu, ale celkově je podvečerní atmosféra příjemná a výhled z pevnosti pěkný, takže odjíždíme spokojení.
Po sedmé večerní prvně hledáme místo pro naše tábořiště. Zejména já mám jisté pochybnosti o výbušnosti či spíše nevýbušnosti zdejších luk a polí, mám ale smůlu, a tak se aspoň přikláním k úvaze ostatních, že když je louka pokosená, tak bude i bezpečná. Kousek za jednou vesnicí si tedy stavíme stan, vaříme večeři a rozkládáme náš improvizovaný sprchový kout. Letos by měl být komfort sprchování o něco vyšší oproti loňskému roku, neboť Roman umístil nádrže na vodu na střechu a natřel je na černo, což má hned dvě výhody – nebude nám téct do zavazadlového prostoru a za slunných dní by měla být voda i vyhřívaná! Dnes tedy moc není, ale to hvězdné nebe nad hlavou za to vážně stojí,…


Den 2. – 14. 8. 2016 Neděle

Po dlouhém přejezdu z Čech až do Bosny a Hercegoviny vstáváme relativně pozdě, po sedmé hodině. Do nového dne nás vítá orosený stan a venku parádní mlha, takže když v devět hodin odjíždíme, je provlhlé nejen plátěné obydlí, ale i naše boty. Jo a jen pro dokreslení ranní atmosféry – jen pár metrů od našeho nocoviště míjíme již známé cedule se zkříženými hnáty.
Cestou necestou míříme přes Travnik do Visoka, což je v posledních letech lokalita předního turistického významu, protože zde byly objeveny pyramidy. Daleko zajímavější než samotné pyramidy (vegetací porostlé kopce relativně pravidelného tvaru), je vášnivá diskuze mezi zastánci teorie o jejich vzniku lidskou činností a odpůrci této hypotézy. Když vidíme ten mumraj okolo, jen cvakneme pár fotek a jedeme dál. Kvůli časovému skluzu vynecháváme i zdejší podzemní chodby, které mají propojovat jednotlivé pyramidy, a raději vyrážíme k Bijambarským jeskyním.
Ve Visoku jsme nenašli směnárnu, a tak se trochu bojíme, jestli bude vstup do jeskyní možné zaplatit eury. Krom toho nás trochu tlačí čas (prohlídka má začínat za půl hodiny), a proto z parkoviště svižně vycházíme hladoví s řízkem v ruce. Naše obava se záhy stává skutečností, výběrčí vstupného do národního parku eura odmítá, ale na druhou stranu gestikuluje, že máme chvíli počkat. Za pár minut si od nás evropskou měnu naštěstí bere (rozmění to zřejmě ze svého) a vpouští nás na sluncem ozářenou horskou louku plnou Bosňanů na nedělním výletě. Asi jediní v celém parku kvaltujeme ke vstupu do jeskyně, který je od první brány přes kilometr daleko a mírně do kopce (což ale dopředu přesně nevíme). Každopádně se ukáže, že vstup je možný relativně kdykoliv, protože podzemí se prochází bez průvodce, jen je tu jeden drobný zádrhel - opět potřebujeme místní měnu (konvertibilní marky). Scénář se opakuje, eura neberou, ale milou slečnu nakonec přemlouváme, a ta nás pouští téměř bez placení, protože neví, co si s námi počít. Otvírá se před námi velká podzemní síň přecházející spojovacím tunelem do ještě většího sálu se zajímavou akustikou a výzdobou vzniklou krasovou činností. Okolní chlad je po venkovním vedru osvěžující. Po návratu na slunce ještě vystoupáme k horní jeskyni, což je už jen díra ve skále, a vracíme se teď už pomalu k autu s krátkou odbočkou ke „small beautifull waterfall“, jak hlásí místní informační cedule. No pěkný byl, ale spíš bych kladla důraz na to slovo malý.  Po návratu k autu vyrážíme dál, tentokrát i s offroadovou vložkou, při níž náhodou potkáváme daleko větší a hezčí vodopád.
O půl páté přijíždíme do hlavního města Bosny a Hercegoviny, do Sarajeva, a přemýšlíme, co dál. Po obšírné debatě se rozhodujeme pro podvečerní až večerní prohlídku města s večeří v restauraci a následný přesun do místního kempu. Zaparkujeme kousek od nábřeží, kde je v neděli parkování zdarma, a podél vody směřujeme do centra. Proti galerii potkáváme zajímavý moderní most a o chvíli později vcházíme do historického jádra se starými uličkami plnými krámků a vonícího grilovaného masa. Konečně potkáváme směnárnu, takže nám už nic nebrání v nakupování, v našem případě tedy hlavně jídla. Dál se proplétáme městem a nábřežím a špekulujeme, jak se nejlépe dostat k vyhlídce a hradu nad městem, když v tom Roman začne polemizovat o správnosti našeho plánu ohledně kempu. Co budeme potmě dělat, když tam nebude volno? Nahlodaní trochu zrychlujeme a podél obrovského muslimského hřbitova stoupáme vzhůru. Výhled je ale krásný, škoda že tu nemůžeme počkat do západu slunce! Zpět do centra jdeme přes již zmíněný hřbitov, který přese všechno, co symbolizuje, má své kouzlo. Až dole zjišťujeme, že celý komplex tvoří památník obětem občanské války.
Pro vytouženou večeři si vybíráme restauraci schovanou v průchodu mezi domy v rozlehlé zahradě, objednáváme si příšerně kyselou citronádu, mix gril (jak maso z grilu s oblibou nazývají), tradiční čevabčiči a plískavici. Posezení je to příjemné, jídlo celkem dobré. Blíží se osmá hodina, a tedy nejvyšší čas raději vyrazit směr kemp. Jsme zrovna u pamětní desky atentátu na následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este (tedy u muzea), když se Jana náhle rozběhne zpět. V restauraci zapomněla tašku s doklady! Naštěstí se za nějaký čas vrací i s mošničkou. Uf! Celkem nám zatrnulo.
Roman zadává adresu kempu do navigace a vyrážíme vzhůru na opačný kopec než je hrad nad městem. Land Cruiser šplhá výš a výš, uličky se víc a víc kroutí a zužují, jednou dokonce musíme auto v prudkém stoupání otočit zpět, protože silnice vážně dál nevede. Pro pána Jána, tady že má být kemp? Jestli on to ten Roman neměl pravdu, jak teď budeme potmě ve městě nebo v minovém poli hledat místo pro stan? Když začínáme být už úplně skeptičtí, jsme na vrcholu a nenápadná cedule ohlašuje kemp, který se tváří spíš jak rodinný dům se zahradou. Jana s Romanem to jdou obhlédnout a za chvíli se vrací, že se tam snad ještě vejdeme. Je zde jen milá slečna, která volá majiteli (otci), zda nás může ještě ubytovat. Chvíle napětí a ano, může. Jupí! A prý je i teplá voda!
Potkáváme tu docela zajímavou společnost: motorkáři, mladí čeští stopaři či kluk s obytným autem, kterému nechybí ani měkoučké peřiny a terasa na střeše s výhledem na Sarajevo. A ano, je to tak, pět Čechů potkalo v Sarajevu dva další Čechy! Sedíme na terásce u domu, vyprávíme si dosavadní zážitky a poznatky a na příští dopoledne plánujeme společný výlet na bobovou dráhu.

Den 3. – 15. 8. 2016 Pondělí
Ráno natěšeně vyhlížíme sluníčko, aby usušilo orosený stan, balíme své saky paky, nakládáme české stopaře a vyjíždíme vstříc chátrajícímu areálu zimních olympijských her z roku 1984. Připadám si jako sardinka v konzervě, protože aby se nás do auta vešlo 7, tak sedím Lucce na klíně, vedle nás Martin a nakonec ještě stopařská dvojice, která na tom není o moc lépe. Štěstí, že sportoviště není daleko! Les ukrývající nejen pozvolna chátrající bobovou dráhu, ale i téměř všudypřítomné miny, má zvláštní atmosféru, která vybízí k úvahám, jak rychle se může svět měnit. V roce 1984 bylo Sarajevo sportovní světovou metropolí, bylo na vrcholu. O pouhých 8 let později jeho občané bojovali o holý život,… Procházíme korytem bobové dráhy, prohlížíme si nasprejované nápisy, které se k celému místu neobyčejně hodí, na rovince se fotíme, jako bychom řídili bob a o kousek dál obdivujeme příjemný plácek přímo vybízející ke kempování.
Loučíme se s krajany a dalšími serpentinami, tentokrát dolů, se vracíme do centra. Hledáme hrad, podle GPSky jsme již kousíček od něj, ale nikde není vidět. Copak je možné přehlídnout pevnost? No možné to je, zvláště když její zřícené stěny vypadají spíš jako ruiny vybydlených domů. Už začínám být mírně zklamaná, když Lucka objevuje průchod na ochoz, ze kterého je luxusní výhled na Sarajevo a soutěsku, kterou jsme sem včera přijeli. Takže spouště foťáků zase cvakají jak splašené.
Následuje přejezd na druhou stranu města, do muzea Spásy, jedné z údajně nejzajímavějších pamětihodností Sarajeva, mementa válečných hrůz rozpadající se Jugoslávie, tedy do místa, kterému bych se já osobně nejraději vyhnula. Tunel Spásy, jehož jeden konec ústil právě do budovy muzea, umožnil zásobování obklíčeného Sarajeva, a tím zachránil jeho obyvatele před vyhladověním. Nejzajímavější částí prohlídky má být samotná podzemní chodba vybudovaná s vynaložením ohromného úsilí jeho tvůrců, k našemu překvapení se ale jedná pouze asi o 20 metrový úsek. Z nedávné historie přesto mrazí.
Teď už ale necháváme město za sebou a vyrážíme vstříc přírodě, horám a pustinám. A jak se brzy ukáže, taky vstříc nekončícímu offroadu. Hned za Sarajevem se vypíná pohoří Bjelašnica se stejnojmenným nejvyšším vrcholem ve výšce 2 067 m n. m., a tam právě míříme. Na úpatí této hory zrovna probíhá rekonstrukce lyžařského střediska, takže máme trochu problém s navigací, ale nakonec nám správně radí čeští motorkáři a my začínáme stoupat vzhůru. Před námi se otevírají výhledy na holé pláně i majestátní kopce s tím nejvyšším před námi. Serpentiny nás nakonec po prašné cestě dovedou až na samotný vrchol Bjelašnica s úžasným výhledem do všech světových stran. Je tu poměrně větrno, přesto zde svačíme a kocháme se.
Jedeme dál, hledáme vodu a Lukomír (dle Romanových informací bývalá olympijská vesnice). Krajina okolo nás je prostě nádherná: pláně, kopce, modré nebe nad námi, málo lidí. Bohužel i málo vodních zdrojů. Proto se Roman rozhoduje nabrat vodu do horních nádrží z koryta pro dobytek, což mu s Janou po první konvi kategoricky zatrhneme, protože ve vodě se spokojeně vznáší řasy a pulci. Lukomír je již před námi, ale vypadá úplně jinak, než jsme mysleli. K olympijské vesničce má asi tak daleko jako křovák ke kosmonautovi. Jednoduše řečeno je to místo s pár kamennými domy, kde lišky dávají dobrou noc (jinak řečeno nejvýše položená obec v Bosně a Hercegovině). Pravda ale je, že zde je i něco jako hospoda, zdroj vody a vyhlídkový kopec, což má za následek, že když kluci točí vodu do nádrží, jsou se zájmem sledování návštěvníky místní občerstvovny. Roman to s tou olympiádou sice trochu popletl, ale místo to je krásné.
Kodrcáme se dál, začínám si připadat jak naklepaný řízek, který se kochá nádhernou krajinou. Potkáváme řeku Neretvu, a když se odpoledne chýlí k závěru, vjíždíme do pohoří Visočica. Chtěli bychom už zakempovat, ale Roman nás přemlouvá, ať ještě vydržíme k jezeru, které si vyhlídl v mapě, že to tam bude super. Nakonec to dopadá tak, že nocujeme přímo uprostřed jezera – voda totiž vyschla. Jakmile zajde slunce, teplota klesá dolů. Hmm, to asi bude tím, že spíme v horách,…


Den 4. – 16. 8. 2016 Úterý
Do nového dne nás vítá slunce prokousávající se mlhou, která leží na louce okolo našeho tábořiště jak peřina, takže každý sluneční paprsek nám dělá radost, protože ve stínu je celkem chladno. Po ranní poradě a prostudování mnohastránkového itineráře cesty, který sestavil Roman, sjíždíme nejkratší cestou z hor, protože nás pohoří Visočica příliš nezaujalo a má bolavá hlava prosí o zkrácení offroadové trasy. V praxi si prvně ověřujeme, že časové odhady našeho řidiče nejsou úplně přesné, protože jím předpovídaná půlhodinka po nezpevněné cestě se protahuje téměř na 2 hodiny kamenitým terénem. Problémem je totiž naše zrádná navigace, která má naprostý chaos v označování kvality silnic.
Odpoledne si chceme na chvilku odskočit do Srbska, a tak pospícháme do Mokré Gory, odkud má ve 13:30 odjíždět turistický vlak po nově zrekonstruované železnici s názvem Šarganská osmica. Díky zdržení v horách nemáme času nazbyt, a krom toho nevlastníme srbskou měnu, což po zkušenostech v jeskyních Bijambare nechceme riskovat. Ještě na bosenském území zastavujeme ve městě Višegrad (s Višegradskou čtyřkou nemá pra nic společného) s krásným kamenným mostem nad řekou Drinou (zapsaný na seznamu UNESCO) a hledáme banku, abychom si mohli vyměnit peníze. Nakonec nás posílají do vedlejší směnárny, kde se z nás rázem stávají boháči, protože Srbové počítají své peníze (Srbský dinár) na tisíce. Modlíme se, aby byl průjezd přes hranice bez komplikací, jinak budeme muset jet až podvečerním vlakem a naruší to náš časový plán. Silnice kopíruje řeku a vede množstvím tunelů, takže je na co se dívat, což trochu uchlácholí Lucku, která před chvílí zjistila, že podnikáme asi 200 km zajížďku jen kvůli oné železnici. Pohraničníci jsou nám nakloněni, bez zdržování přejíždíme do Srbska, akorát musíme překvapivě zaplatit vstupní poplatek 1 Euro.
K železnici (jedná se o soukromou organizaci, která na vlastní náklady postupně opravuje zdejší dráhu) se dostáváme asi půl hodiny před odjezdem a to množství lidí, co vidíme, je po pustinách hor dost překvapující. Abychom se do toho vlaku vůbec vešli, říkám si,… Za chvilku jsou moje obavy potvrzené. Je vyprodáno. Můžeme ale chvíli počkat, jestli se to nakonec nějak nevyřeší. Roman je odhodlán jet soupravou, která je už přistavená na perónu u zrekonstruované nádražní budovy, přemlouvá tedy průvodčího, že pojedeme na stojáka uprostřed uličky (ony prodávané lístky stejně s místenkou nejsou). Lucka, kterou svět železnice příliš neoslovuje, reptá, že než stát přes 2 hodiny ve vlaku, tak raději počká tady někde v chládku, nakonec kapituluje a jede s námi. Díky mojí malé postavě mám docela problém, čeho se ve starém vagóně s dřevěnými lavicemi po obvodu chytit, protože madla jsou pro mě příliš vysoko. Ale ono to nějak dopadne, vždyť už vyjíždíme! Trať nás pomalu směřuje do kopců, ven z obce. Vlak pozvolna nabírá výškové metry, koleje se kroutí v nejrůznějších zatáčkách a následně se noří do tmy tunelů. Když po čase vyhlédneme z okna, vidíme dole v údolí říčku a koleje, po kterých jsme před chvíli jeli. Za půlkou plánované trasy vytváří trať při pohledu z ptačí perspektivy jakousi osmičku, která dala celé železnici její jméno. Posledním tunelem přijíždíme na konečnou zastávku obnovené dráhy, a zatímco zaměstnanci přepřahají lokomotivu, všichni se vyhrnou z vlaku ven, aby se osvěžili v místní restauraci a prohlédli si zdejší minimuzeum železnice pod širým nebem. Jako správní Češi neleníme a raději si zabíráme strategické místo na přístavku v posledním vagónu, kde konzumujeme vlastní zásoby a nedůvěřivě vyhlížíme černá mračna v dáli. Díky našemu přesunu je zpáteční cesta daleko zajímavější, vítr nás v parném dni příjemně osvěžuje, a hlavně, vše vidíme z první řady. Když prvně zastavujeme na místě s vyhlídkou na železnici, je to zajímavé, podruhé je nádraží ozvláštněno vodopádem a stezkou lesem (ale pauza je až příliš dlouhá, slouží hlavně k tomu, aby zde žízniví turisté utratili co nejvíce peněz za limonády a zmrzlinu), když vlak zastavuje potřetí a počtvrté, je to už celkem otravné. Ve chvíli, kdy se ale vlak rozjede, je jízda horskou železnicí prostě úžasným zážitkem, a popravdě řečeno, vlak i nádraží jsou dotaženy do nejmenších detailů.
Po návratu do Mokré Gory se osvěžujeme nanuky a místní vyhlášenou pramenitou vodou a vracíme se spokojeně do Bosny a Hercegoviny. Když vyjedeme z Višegradu, bavím se počítáním tunelů, kterými projíždíme. Na zhruba 20 km jich je neuvěřitelné množství – 29!
Jízda nás, pasažéry, příjemně ukolébává, ale pouze do doby, než nás probere z letargie další offroadová cesta mířící k malému hraničnímu přechodu do Černé Hory, interně zvanému „Tři veteráni“, protože se zde před lety natáčela stejnojmenná pohádka. Neuvěřitelné, že? Do dnešních dnů se tu údajně nic nezměnilo,… Tak uvidíme. Na bosenské straně nás ale vítají pouze nové unimobuňky a déšť, který nám byl v patách už ze Srbska. Jedeme dál a stále vyhlížíme romantickou celnici z pohádky, načekáme se ale dalších 13 km (!) než dojedeme k moderní závoře a dalším unimobuňkám, tentokrát černohorským. Po očekávané romantice ani památky! Co je ale ještě horší, všude pusto prázdno, jen déšť a zavřená šraňka. Snad tady nebudeme muset spát a čekat do rána, až se objeví celníci!!! Roman jde obhlédnout situaci. Naštěstí se ukáže, že zde konají službu 2 celníci, kteří kvůli bouřce raději vypnuli všechna elektrická zařízení, a tedy i zhasli. Uf! Jenže ouha, je tu další zádrhel! On jim nejde rozchodit před chvílí kvůli bouřce vypnutý počítač! Kvůli dešti nás veselí pánové zavedli dovnitř do svého království a vehementně nám nabízí, ať si sedneme. Asi to bude na dlouho,… Vypadá to, že bez patřičné elektronické evidence nás do své země nepustí. No nazdar! Mezi neustálými pokusy si s námi snaží povídat, ale anglicky neumí ani slovo, a tak se hovor příliš nedaří. Ptáme se po staré závoře a přístřešku pro vojáka z pohádky, kvůli kterému jsme sem vlastně zajížděli, a přitom nenápadně okukujeme okolí, jestli se ona scéna neskrývá někde vedle. Lucka hledá fotku na internetu v mobilu, což Černohorce akorát vyděsí, protože si myslí, že chce pořizovat snímky celnice, což se nesmí. Po další chvíli vzdávají svůj boj s technikou a začínají vyplňovat ručně nějaké formuláře. Naštěstí! Naše česká jména jim ale evidentně dělají problémy, takže čekáme dál. Když je konečně vše vyřízeno, dopátráme se i odpovědi na naši otázku ohledně Tří veteránů. Prý ještě vloni jsme tu mohli najít ono romantické místo zvané místními stará kuča, ale na letošní sezónu si pánové polepšili. Staré zařízení bylo vyhozeno a nahrazeno pokrokem – unimobuňkami! Ach jo! Tři veteráni jsou pryč.
Když odjíždíme, smráká se a leje, rezignujeme tedy na vaření teplé večeře a jedeme dál posilňováni českou zeleninou (naši měli úspěšný pěstitelský rok) a alkoholickými moky (řidič pochopitelně nikoliv). Míříme do pohoří Durmitor, kde bychom chtěli zakempovat, na druhý pokus opět někde u jezera. Už když na obzoru vidíme záři městského osvětlení, máme neblahý pocit, že to nebude tak snadné. Projíždíme městem Žabljak a to, co vidíme, nám silně připomíná náš Špindlerův Mlýn – hotely, bary, restaurace, mraky lidí,… Připozdívá se a já už pomalu klimbám, když najednou,… Prudké brzdění a rána! Duc! A ejhle, náš naviják se právě až příliš kontaktně seznámil s kufrem auta před námi. Roman letí ven, Černohorec z poškozeného auta také a podle podrážděných gest je jasné, že k poklidnému vyjasnění celé věci asi nedojde. Černohorci nefungují brzdová světla a před námi bez zjevného důvodu prudce zabrzdil. Protože se Roman necítí být vinen, žádá si tlumočníka, tedy Lucku, následuje další kolečko hadrkování končící podrážděným výrokem: „On jde volat policii!“ (s podtextem „Ten blbec!“) Ne, to ne! Já chci jít spát, to může trvat kdoví jak dlouho! Musím ale přiznat, že muži zákona jsou na místě do pár minut. Opakuje se gestikulace a dohadování následované telefonátem na centrálu, protože tito strážníci neumí anglicky. Takže Lucka vše líčí ještě jednou a svůj výklad opět doplňuje názornými pohyby rukou, jedno, že ji ten na druhém konci aparátu nemůže vidět. My ostatní jen čekáme v autě na ortel, když se přižene Roman, ať mu dáme kladivo, že pomačkaný blatník vyklepe tomu domorodci sám! Policista na centrále totiž prohlásil, že i když Černohorec neměl v křižovatce asi co dělat, chyba je vždycky na zadním autě, tedy na nás. Máme se buď domluvit s chlápkem s nabouraným autem, kolik po nás chce na opravu, nebo se to bude vyřizovat soudem! No a ten dobrák, jehož vůz byl nový již před 25 lety a od pohledu sotva jede, si řekl o 40 Euro, což Roman odmítá akceptovat. Takže proto to kladivo, kterým teď demonstrativně mává řidiči i policajtům pod nosem. Naštěstí se nakonec umoudří a kapituluje, požadovanou částku po řidiči v podstatě hodí, ještě jednou mu na oko pohrozí a po nějaké půlhodině odjíždíme.
Raději zajíždíme daleko do polí, abychom měli jistotu, že zde nebudeme mít problémy s kempováním nadivoko. Je půl desáté, a tak jen stavíme stan a narychlo se sprchujeme. S tím jezerem to zase neklaplo, všude byly buď chaty, nebo závory.

Den 5. – 17. 8. 2016 Středa
Do nového dne nás krátce po šesté vítá sluníčko, rosa, mokrá tráva a výhled na majestátní siluetu národního parku Durmitor, který chceme dnes projet. Hned v úvodu jsou ale naše plány komplikovány - Romanem vyhlídnutá cesta je pro auta neprůjezdná, a tak k Černému jezeru (Crno jezero) jdeme z chatařské osady lesní pěšinou pešky. Za dvacet minut jsme na místě. Ve vodní hladině se zrcadlí štíty hor, krátce po osmé hodině jsme tu téměř sami. Rozhodujeme se obejít celé jezero, na jeho protějším břehu pak nacházíme krásnou opuštěnou pramici a brod.
Ani nemusíme dlouho hledat a nalézáme nádhernou asfaltovou silnici klikatící se skrz celý Durmitor. Nejsme zdaleka jediní, kdo po chvíli zastavují a kochají se úžasnými výhledy na hory všude kolem nás, charakter kopců se každou chvíli proměňuje a je tak stále nad čím žasnout. S těžkým srdcem vyměňujeme tuto horskou silnici za prašnou cestu, po níž zdoláváme vedlejší údolí, které se nám ale odmění ještě posledním úchvatným výhledem na národní park. Je krásný den, a tak na jednom příhodném místě uvažujeme o koupání a zakempování na oběd, ale nakonec se rozhodujeme relax odložit až ke Kapetanovu jezeru, které nemá být daleko. Cestou také obdivujeme úžasný výhled na Pivsko jezero, sevřené hluboko pod námi vysokými skalami.
Jenže s tím Kapetanovým jezerem je to zase zrada, terén je daleko náročnější než jsme čekali, a tak se drncáme a drncáme, ztrácíme a nalézáme směr, občas potkáváme nějakou zemědělskou osadu nebo přejíždíme říčku, projíždíme výmoly, překonáváme balvany, až se konečně před námi otevírá ono jezero. Zřejmě je to vyhlášené místo, protože cestou sem potkáváme i další návštěvníky, kteří svá obyčejná auta bez náhonu na 4 kola musí nechat kus od cíle, který je pro ně nesjízdný. Je již zhruba půl čtvrté, takže se jedná opravdu o pozdní oběd, který vaříme přímo u Kapetanova jezera, kde je jen pár domečků, několik lidí a volně pasoucích se koní s hříbátkem. Snad je to tou náročnou cestou či zakaboněným nebem, každopádně nás toto místo neokouzluje tak, jak jsme očekávali. A to jsme ještě nevěděli, že následujících 20 km pojedeme podobně dobrodružným terénem hodinu a půl! I krajina, zprvu zajímavá a neokoukaná, přechází v celkem nezajímavou, a tak cestu ozvláštňují snad jen Janiny snahy zdokumentovat naše hlemýždí tempo foťákem.
Navečer přejíždíme do pohoří Sinjavina, kde si své ležení rozkládáme okolo osmé hodiny večer uprostřed horské kamenité louky s výhledem na skály okolo. Krásné místo si ale nestačíme příliš užít, protože jen co dovečeříme, začne pršet, takže honem do stanu a spát!

Den 6. – 18. 8. 2016 Čtvrtek
Po nočním dešti nezbylo nic než mokrá tráva. Svítí sluníčko a my po dalším časném budíčku vyjíždíme dál po pohoří Sinjavina. Projíždíme pusté horské pláně ozvláštněné skálami, kopci, rozkvetlými loukami, vesničkami či dobytkem, kocháme se, fotíme a těšíme se na asfalt. Po 3 hodinách se před námi objeví vytoužená silnice se zpevněným povrchem a my jsme na vrcholu blaha, které ještě vzroste po nákupu zásob jídla v samoobsluze v Kolašinu. Neradujeme se ale dlouho, protože na okraji pohoří Bjelasica asfaltka končí a následuje další offroad.
Projíždíme městečky Berane, Andrijevica a Gusinje. Naším cílem je Oko Skákavice, což má být zajímavý vývěr stejnojmenné říčky. Cestou k tomuto místu potkáváme nejprve zaparkovaný český autobus a o pár kilometrů dál i jeho pasažéry, kteří se vracejí z pěšího výletu k pramenu. Vesele na sebe máváme a my se utvrzujeme v tom, že na Čecha člověk narazí prostě všude. My na rozdíl od našich krajanů nemusíme po svých a vezeme se až k odbočce na lesní pěšinu vedoucí k horskému jezeru. Mírně krápe, a tak si raději bereme bundy a rychle vyrážíme vzhůru do kopce. Jdeme a jdeme, až mě ostatní mírně předejdou. Za chvíli je vidím stát nade mnou na kopečku uprostřed louky, a tak si říkám, že se tam zřejmě kochají výhledem na horské jezero. Za okamžik však pochopím, že spíše stojí v němém úžasu z toho, že v místě, kde očekávali vodní hladinu, nevidí nic jiného než zelenou louku. To snad není možné! Další vyschlé jezero! No nemáme my to smůlu?!
Ještě že Oko Skákavice je stále na svém místě! Je zde celkem velké jezírko uprostřed skal, ze kterého vytéká říčka, okolo jsou ale patrné i další vývěry, takže celé místo působí dost zajímavě. Vtipní jsou místní mladíci, kteří si v ledové vodě chladí pití a s velkým odhodláním se oddávají nicnedělání. O kus dál svačíme v altánu a ještě o nějaké kilometry vedle sledujeme vodopád přepadající přes ostrou hranu skály do průrvy hluboko pod námi. Průzkum zdejších zajímavostí uzavíráme již za mírného šera u komplexu mnoha vývěrů nazvaných Alipašiny Izvory, které vytváří změť jezírek a potůčků uprostřed louky s bývalým mlýnem. Zurčící voda je ještě ozvláštněna splývajícími chaluhami a drobnými bublinkami vznášejícími se ke hladině. Nejhezčí pohled je ze skály nad jezírky. Takto za soumraku na nás toto místo působí až mysticky, čehož jsou si asi dobře vědomi i místní, kteří přímo na břehu připravují vše potřebné pro podvečerní grilování.
Alipašiny Izvory přinesli do našeho auta pohodovou náladu, která mírně ochabla poté, co jsme inkasovali druhou pokutu (20 Euro za rychlou jízdu), ale opět stoupla při konzumaci piva při překračování hranic z Černé Hory a vygradovala ve výbuch smíchu po vjezdu do Albánie, kdy po pár ujetých metrech v nové zemi rázem skončil asfalt. Přišlo nám to prostě symbolické – je tomu totiž sotva pár minut, co jsme diskutovali o tom, jak velké můžou být rozdíly mezi moderní Černou Horou a zaostalou Albánií. Ta silnice to vystihovala skvěle. Naštěstí se asfalt za chvíli vrátil a přivedl nás na pozoruhodný most nad rozbouřenou řekou, která se po překonání několika peřejí mění v krásný vodopád. Samotný most nás zejména zaujal svou zrezivělou nosnou konstrukcí a volně položenými houpajícími se dřevěnými trámy, které tvoří vozovku.
Směřujeme do pohoří Prokletije (Prokleté hory), kde by na nás měly čekat další nezpevněné cesty, mírně bloudíme a záhy zjišťujeme, že pohoří je dle původního plánu neprůjezdné, protože se jedná pouze o pěšiny a nikoliv cesty vhodné pro auto. Mimo jiné také projíždíme rozestavěný úsek, kde nikoho netrápí, že z nové silnice odbočuje původní cesta končící několikametrovou neoznačenou a nezabezpečenou jámou v místě, kde by měl stát most. Měníme trasu a ocitáme se v údolí, kterým podle našich zhruba rok starých informací má vést pouze nezpevněná cesta. Jenže ouha, pokrok dorazil i do Albánie, před námi je zbrusu nová asfaltka! Nad námi strmé kopce, pod námi řeka, začíná se stmívat a po vhodném místě na kempování není ani památky. Nakonec zajíždíme na malou odbočku, která se za chvíli ztrácí z dohledu silnice, a zde uprostřed prašné cesty stavíme stan a na vlastní kůži okusíme, že kolíky zde nemá cenu ani vytahovat a všechno je ušmudlané od prachu. Doposud jsme kempovali vždy na louce, kde se kolíky stanu krásně zabodávají do země, ale všechno bylo na druhou stranu mokré od trávy.  Člověk si prostě nevybere!
Ještě jedno překvapení - ono je teplo! I teď večer. A z nádrží teče teplá voda! K tomu hvězdné nebe nad hlavou, které se Lucka pokouší zvěčnit. Co víc si přát!

Den 7. – 19. 8. 2016 Pátek
Naštěstí nás ráno nevzbudili kozy, jak jsme se při pohledu na jejich všudypřítomné bobky obávali, a tak nepozorováni vyrážíme dál.
Nová silnice lemovaná ještě pozůstatky výstavby i různorodými stroji za pár kilometrů stoupá vzhůru, klikatí se a pyšní se krásnými pohledy do údolí. Na odpočívadle zbudovaném jako oficiální vyhlídkové místo se dozvídáme, že skutečně hledíme na pohoří Prokletije zvané pro svou malebnost Albánské Alpy, i když my jsme si zdejší lokalitu interně přejmenovali kvůli množství serpentin na Trolí stezku (dle norského vzoru). Na tomto místě nad propastí si nelze nepovšimnout umně zbudovaného provizorního zábradlí – skleněné tabule jsou zde k sobě svázané provazem!
Příjemně ubíhají další kilometry, když tu obrovská nová značka poukazuje, že pokud směřujeme do údolí Thet, musíme odbočit doleva. Ten kontrast mezi asfaltkou, moderní směrovkou hrdě hlásající naši destinaci a tou šílenou kančí stezkou před námi snad ani nemohl být větší! Tak strašný terén jsme snad ještě nepotkali! Takže drnc drnc žuch! Po hodince sláva, zase nová silnice před námi! Projíždíme údolím a Thet je ještě za hřebenem. Zase nádherné hory, zase výhledy, zase odpočívadla s vyhlídkami a pozor změna, taky kozí zácpa! Vyjedeme na hřeben. A ach ne, při sjezdu do Thetu zase offroad! Téhle drncavé stezky se nezbavíme za celou hodinu cesty dolů do samotného údolí Thet, vyhlášené lokality pro offroadové výlety. Terénní auto, kam se podíváš. No a jak si tak naše Toyota úpí po kamenech a výmolech, Roman zjistí, že v Turecku letmo přivařený držák předního tlumiče opět upadl. No bez toho by to asi ani nebyla dovolená! Ještě jeden brod a jsme zde, v údolí obehnaném ze všech stran vysokými štíty hor. Po okolí jsou nahodile roztroušené chátrající kamenné stavby i stále obydlené domy, a hlavně je tu zdejší dominanta – nádherný kostelík, u kterého se právě fotí nějací offroudoví novomanželé. I přes to relativní množství turistů je tu zvláštní klid. Obědváme u příjemné říčky, kterou, zatímco Roman demontuje tlumič, využíváme jako prádelnu. Po relaxu jedeme dál.
Slunce svítí ze všech sil a nám to po pár kilometrech nedá a zastavujeme na osvěžující koupel v bystřině. Pro kluky je voda až příliš studená, a tak celkem brblají, že tam musí kvůli fotce vlézt, ale nám, holkám, se tady prostě líbí, i když je tady málo vody, takže se jedná jen o takové otužovací cachtání. Po hodince pokračujeme dál, stále stoupáme a kopírujeme potok, který opouštíme po přejetí mostu, z něhož se nám otvírá poslední pohled na Thet. Cesta se nelepší, spíš naopak, jsme již z toho několikahodinové drncání celkem unavení, a tak s nadějí zatavujeme auto v proti směru a ptáme se, jak ještě je daleko normální silnice. Odpověď nás zdrtí. Ještě 40 km! Z Thetu jsme zatím ujeli jen 10 km,…
Cesta, i když vede nádhernou krajinou, vůbec neubíhá, jedeme 10 - 15 km v hodině. Vždycky když zavřu oči a po hrozně dlouhé době je znovu otevřu, tak zjistím, že utekly třeba jen 3 minuty. Auto trpí asi ještě víc, velké kameny střídají hluboké výmoly, nejlépe pro každé kolo jiný extrém současně. A nejvíc trpí Roman, protože trpí za sebe i za Toyotu! Když zastavujeme na oddychovou nedrncavou pauzu, padne návrh otevřít vodku, přilít džus a trochu se opít, ať nám cesta ubíhá. A světe, div se, já, téměř abstinent, jsem pro! Alkohol ale splnil svůj úkol dokonale, zbytek cesty utíká rychleji. Ke konzumaci džinu s tonikem se již nepřidávám, a tak si při večerním kempování a vaření večeře od obzvláště obveseleného bratra vyslechnu (za jeho nekoordinovaného šermování ostrým nožem před mým nosem), že on není ani o trochu víc opilý než já. Tou dobou lituji, že jsem mu svěřila tak nebezpečný úkol jako je nakrájení zeleniny!
Nakonec jsme tento den po nezpevněných cestách jeli od půl dvanácté do půl sedmé a celkem po nich ujeli 70 km. 50 km úsek z Thétu sem, ke Komani, kde nyní spíme, nám zabral 4 hodiny čisté jízdy. Byl to náročný den.

Den 8. – 20. 8. 2016 Sobota
Trajekt po jezeře Komani (náš dopolední plán) vyplouvá v 8 hodin ráno, proto vstáváme již před šestou a bez vaření snídaně vyjíždíme v 6:40. 15 km k přístavišti zvládáme překvapivě dle časového plánu, a tak jsme na místě před půl osmou. Všude spousta loděk a lidí, jenže jedna věc nás znervózňuje – nikde nevidíme očekávaný trajekt. Objevuje se u nás chlápek, který požaduje zaplacení za průjezd tunelem vedoucím do přístavu či za parkování tamtéž (verze se různí podle toho, komu to vykládá), ale okénko lodní společnosti zůstává zavřené. Ke všemu Lucka luští z vyvěšeného grafikonu, že loď má vyjíždět až v 11! Jenže proč jsou tedy tady teď všichni ti lidi? Na výletní plavbu to u Albánky s kozou na provaze neodhaduji,… Na druhou stranu zde potkáváme českou rodinku (táta Dan, jeho žena a dvě malé děti), která sem dorazila přestavěnou sanitkou. Společně se pak dohadujeme se zaměstnancem konkurenční lodní společnosti, jejíž trajekt vypadá dost pochybně a zrezivěle, ale na druhou stranu vyplouvá už v 9 hodin. Takže trocha smlouvání, a jdeme do toho!
Po vcelku chaotickém a tím pádem i vtipném naloďování (kdy snahou bylo na loď vměstnat co největší množství aut, ať je to technicky možné a v řidičských silách domorodců, nebo není) následuje 3,5 hodinová plavba po jezeře (ve skutečnosti vodní nádrž). Okolní krajina s kopci vypínajícími se všude okolo nás je krásná, ale po pár hodinách trochu stereotypní. Sedíme na horní otevřené palubě, nohy ležérně vystrčené pod zábradlím vystavujeme sluníčku, hledíme vpřed, přikusujeme sušenou šunku z Černé Hory a vyměňujeme si dojmy z cestování na divoko s našimi krajany (děti spí a je jim to viditelně fuk). Roman na rozdíl od nás dává nejprve přednost relaxu na střeše Land Cruiseru, kde pozorován téměř všemi cestujícími nerušeně svačí s výhledem na vodní hladinu před námi, a až teprve později se přidává k nám. Menší pozdvižení náš řidič vyvolává při přistání na druhé straně jezera při vyjíždění na břeh, kdy naprosto ignoruje instrukce personálu. Následuje poutavá ukázka albánského temperamentu a výrazné gestikulace v kontrastu s Romanovým stoickým klidem, která vyúsťuje ve zdárné vyjetí na břeh.
Společně s Danovou rodinou pokračujeme do městečka Bajram Curri, ležícího na začátku údolí Valbone. Zde si máme v plánu dát dobrý oběd, dokoupit nějaké zásoby a vyměnit peníze. Což o to, obchodů a různých občerstvoven je tu spoustu, ale většina zboží je vyložena v prachu cesty, o čerstvosti sýrů a uzenin máme značné pochybnosti, u stolečků kavárniček není vidět jediná žena a štamgasti maximálně popíjí čaj. Nakonec si z jediného bankomatu ve městě vybereme peníze, koupíme meloun a chleba a prcháme do údolí za koupáním.
Naše česká skupinka míří stále společně do údolí Valbone. Je vedro k zalknutí a dle včerejšího vzoru opět plánujeme koupel v horské řece, která po celou dobu kopíruje silnici. Střídají se pasáže s obrovskými kameny a peřejemi s mírnějšími úseky, na mnohých místech se lidé koupou, ale tam Roman nechce, takže nakonec si vybíráme úsek řeky, který máme sami pro sebe. Je to krásné místo, ale voda je neuvěřitelně ledová, odhadujeme nějakých 8 stupňů! Stačí si do ní stoupnout po kolena a člověk má pocit, že mu nohy odumírají mrazem. Lucka to ale bere jako výzvu a úspěšně skládá bobříka za nejdelší pobyt v ledové vodě. My ostatní se občas vybičujeme k rychlému smočení, ale celkově dáváme přednost obědovému pikniku a dezertu v podobě melounu, který zejména chutná Danovým dětem. Nakonec se zde s touto rodinou loučíme, oni se vrací zpět a my pokračujeme dál údolím. Dravá řeka a strmé štíty hor vytváří úžasné scenerie! Na konci údolí i my otáčíme auto, jiná silnice tu totiž nevede.
Ještě než vyrazíme na delší přejezd k městu Kukës, potřebujeme natankovat a doplnit vodu. Zastavujeme na menší benzince, kde Roman zmate personál tím, že částečně platí v Eurech a místní měně (Albánský lek), načež si uvědomí, že to měl udělat jinak a chce provedenou transakci změnit. My ostatní celou diskusi sledujeme z povzdálí s drobným úsměvem na rtech, protože Roman pochopitelně neumí ani slovo albánsky a tito muži jinou řeč neznají. Romanova následná otázka (pronesena „bezchybnou“ angličtinou a doplněná významným gestem ukazujícím na nádrže na střeše) „Watter in hadice here?“, už je na nás příliš a smějeme se od ucha k uchu. Každopádně se nedá zpochybnit, že ho pochopili a vodu jsme dotankovali.
Naše tábořiště rozkládáme už téměř za tmy a po dlouhém a neúspěšném hledání vhodného místa na poměrně nevhodném místě. Je ve svahu, plné kamení a blízko hodně používané cesty, ale nic jiného nám nezbývá. Jdeme spát a v dálce pod námi vidíme rozsvícená světla města Kukës zrcadlící se ve vodní hladině.

Den 9. – 21. 8. 2016 Neděle
Tábořiště opouštíme za asistence desítek koz a jejich dvou pasáčků. Míříme směrem na Peshkopi a dále na Makedonské hranice (kde nakonec čekáme 40 minut), před námi je sice asfaltová silnice, ale plná špatně klopených serpentin, takže v autě opět trávíme celé dopoledne. Zastavujeme jen v supermarketu kvůli nákupu potravin.
Naším dnešním cílem je město Ohrid se stejnojmenným jezerem, což znamená – civilizace! Lidi! Slušné oblečení! Dobré jídlo! Dovolená! Jupí! Náležitě oděni vyrážíme o půl druhé na průzkum města, nejvíc nás ale v danou chvíli zajímá výměna peněz a jejich následné rychlé utracení za oběd. Vybíráme si restauraci s výhledem na jezero, a i když se později ukáže, že ta okolní panoramata jsou lepší než samotné jídlo (v mém případě musaka), jsme spokojení a užíváme si příjemný relax. Proplétáme se městečkem a jeho uličkami, obdivujeme nesčetné kostelíčky a „dobýváme“ zdejší hrad s výhledem do okolí. Tato procházka nás tak unaví, že se vracíme na nábřeží a kupujeme si luxusní zmrzlinu, na kterou navazuje o pár desítek minut další, neboť dnes, nejpozději zítra, Makedonii opět opustíme, takže potřebujeme utratit všechny peníze v Makedonských denárech. Přecpaní zmrzlinou, zrelaxováni téměř přímořskou atmosférou a pokocháni posledním kostelem se v podvečer vydáváme dál.
Co nejdříve chceme najít kemp na břehu jezera, ubytovat se a ještě stihnout rychlou koupel. Nakonec se pořadí dějů prohazuje, zatímco my se koupáme, Roman opět tankuje (v Makedonii je levná nafta) a až po šesté se vydáváme hledat nocoviště. Kemp nakonec opravdu na břehu jezera nalézáme a mě mile překvapí opravdu lidové ceny (až později se ukáže, že za málo peněz nemusí být hodně muziky). Ještě stihneme krásný západ slunce nad vodní hladinou a jdeme stavět stan, vařit večeři a pořádně se umýt v normální sprše. A tady se dostáváme k oněm drobnostem, které sráží kvalitu kempu – dveře ve sprchách nelze zavřít, teče studená voda, není kam si odložit věci, toalety jsou nechutně špinavé. Prostě a jednoduše, přece jen jsou chvíle, kdy preferuji odskočení si za keřík a naši outdoorovou sprchu! Lokalita a prostředí kempu je ale jinak bezvadné, celkem dlouho do noci hrajeme karty a posmíváme se Martinovu výrazu, když pochopil, že k večeři bude kari s rýží. Bez masa! Klidný večer trvá však jen do chvíle, než si tuto idylku po svém začne užívat i vedlejší expedice z Polska. Je jich asi 10 aut (Range Rover), dospělí i děti, a co hůř, jsou hluční! Ach jo, já nemůžu spát! Blbý kempy!

Den 10. – 22. 8. 2016 Pondělí
Ráno na nic nečekáme a podél jezera míříme na další hranice (fronta asi na 40 minut), abychom se z Makedonie pro změnu opět vrátili do Albánie. Následuje další únavný přejezd, ozvláštněný snad jen nákupem burku (placky zapečené s masem, rajčaty, fetou,…). Po 5 hodinách (ve 13:30) konečně přijíždíme k termálním jezírkům Kanioni i Lengarices.
Je takové neskutečné vedro, že představa horké vody, do které bychom ponořili svá těla, je až děsivá. Po rychlém obědě na přímém slunci a obhlídce okolí se převlékáme do plavek, letmo se smočíme v jednom jezírku a vydáváme se podél řeky do úzké soutěsky, jejíž stěny se s postupujícími metry stále přibližují, až vytváří jen několikametrový průchod. Než ale dospějeme až do tohoto místa, čeká nás ještě náročná cesta. Pěšina, po které jsme původně šli, postupně mizí a nám nezbývá nic jiného, než jít po balvanech podél koryta řeky. Po další stovce metrů ale začíná to pravé dobrodružství, kdy musíme přejít na druhou stranu řeky po kluzkých kamenech vyčnívajících nad vodou. No a řekněme si to otevřeně, žabky nejsou ani náhodou tou pravou obuví. Chceme-li vejít do soutěsky, jiná cesta než vodou nás už nečeká. Ostatní se mi pomalu vzdalují a moje nálada klesá strmě dolů, je jen otázka času, kdy se mi noha smekne a já spadnu na kameny a do vody. A taky že jo! Teď už jsem vyloženě naštvaná (vlastně ani nevím na co nebo koho) a mírně pomlácená. Kluci se mi snaží v kritických místech pomoct, ale já už rezignovala a brodím přímo vodou, která mi většinou dosahuje pod kolena. Štěstí, že se jedná o řeku termální! Pro samé rozčarování si ani plně neužívám zajímavé soutěsky okolo mě. Když se ostatní konečně rozhodnout k návratu, je to pro mě vysvobozením. Procházet kamenitým korytem řeky bez bot, které by pevně drželi na noze, je prostě hloupost! Odměnou za naše nasazení je na zpáteční cestě alespoň skvělá koupel v několika jezírcích.
Okolo páté dáváme termálům sbohem a směřujeme ke Gjirokastëru, městu zapsanému, stejně jako Ohrid, v UNESCU. Konečně i v Albánii vidíme krásnou silnici a snad poprvé i rovnou, bez zatáček, takže za chvíli jsme zhruba 20 km před městem. Někde tady chceme zakempovat. Projíždíme zrovna okolo další řeky a rovin lemujících její tok, takže navrhujeme Romanovi, ať zamíří právě tam. Hledáme a už to chceme skoro vzdát, když objevujeme bývalý olivový háj. Krásné místo, daleko mimo civilizaci, okolo šesté večer, značka ideál. Jenže ouha, výrazně se zvedá vítr, takže začínáme diskutovat o tom, zda je moudré stanovat za případné bouřky pod stromy. Nakonec to riskneme.
Po večeři, kdy bychom si rádi užili příjemný večer (tak brzo jsme ještě nezatábořili), už duje vyloženě vichr, plachta od sprchy má tendence uletět na okružní cestu ostružiním a v dálce se začínají dít pozoruhodné věci. Asi je to jen světýlko,…. Ono se ale zvětšuje! A šíří se dál. Že by auto? Ba ne. Oheň! V kopcích kousek od nás hoří! A nás 5 blbců tu sedí na kempinkových stoličkách a celou scenerii napjatě pozoruje! 4 z nás se výborně baví, snad o to víc, oč mě to děsí! Vždyť ten vichr oheň rozdmýchává a žene přímo na nás! Nakonec jdeme raději na kutě, i když alespoň já mám ke klidnému spánku poměrně daleko a dokonce se mi zdá, že cítím pach spáleniště. Ještě, že v noci začalo pršet.

Den 11. – 23. 8. 2016 Úterý
V denním světle je patrné, že oheň se zastavil mnoho kilometrů od nás, a tak s výhledem na vzdálené spáleniště snídáme, balíme naše ležení a vyrážíme do Gjirokastëru, které nás vítá ranní ospalostí. Do města přijíždíme po osmé. Naše kroky míří na prohlídku hradu na kopci, kde čekáme do deváté hodiny na začátek provozní doby. Spíš než samotná stavba nás zaujme nádherný výhled na kamenné střechy domů dole ve městě a silueta hor v pozadí. Další zajímavostí na nádvoří je relativně dobře zachovalý skelet letedla, ve kterém se prostě musíme vyfotit! V nejzachovalejší části pevnosti jsou vystaveny děla, kanóny a další dobývací stroje, které Martina s Romanem nalákají na návštěvu zdejšího válečného muzea. Naše holčičí část výpravy dává přednost potulování se ve starých uličkách (po pravdě jsou asi tak 3), nákupu nějaké té dobroty (burek a pivo nemá chybu) či suvenýru (je libo náušnice?). S kluky se o hodinku později potkáváme nad sklenicemi místního pěnivého moku. Z jejich vyprávění jsem pochopila, že jsme dobře udělaly, že jsme raději nasávaly místní atmosféru než historické reálie. Při návratu k autu se ještě zastavujeme v typické albánské vile, kde se dovídáme zajímavosti o životě původních obyvatel, a taky o tom, že Roman dokáže diskutovat o nezaplacení vstupného i ve chvíli, kdy není diskutovat o čem.
Nyní nastává mnou 2 roky vysněný zážitek – kempování a koupání na odlehlé pláži! Proto již od rána pospícháme, abychom do okolí Dhërmi, kde se jedno takové místo má nacházet, dorazili co nejdříve. Jenže ouha, po pár ujetých kilometrech se začíná zatahovat, a když míjíme Sarandu, regulérně prší! Ne, to ne!!! Já se mám dneska koupat, flákat a přímo ze stanu pozorovat moře! A teď tohle. Utěšuji se vědomím, že od naší destinace nás ještě dělí desítky kilometrů, a je pravda, že čím více se pláži přibližujeme, tím deště i oblačnosti ubývá. Nezbývá než doufat. Jenže je tu další háček. Pláž má být poměrně těžko přístupná po nezpevněné několikakilometrové cestě, tudíž pokud máme v plánu zde setrvat až do druhého dne, měli bychom mít zásoby užitkové i pitné vody. Tu druhou jmenovanou jsme naštěstí dočerpali na frekventovaném odpočívadle v horách, ale vodu na mytí prostě nemáme a cestou ne a ne narazit na nějaké příhodné místo. Nakonec se rozhodujeme nabrat relativně pochybnou vodu v polovyschlé řece, kde prvních pár konví Martin nabírá ze stojaté tůňky, a až poté mu to Lucka zatrhne a sama se přesouvá k miniaturnímu vodopádu o pár metrů výš proti proudu. Vodu máme, teď jen to sluníčko a pláž.
Podél pobřeží jedeme již dlouho, teď jen najít tu správnou odbočku a věřit, že déšť se již nevrátí! První hledací pokus končí intenzivním křikem dámské osádky, že po takto šílené cestě k tomu moři určitě nemůžeme dojet, následovaný o dalších pár minut ničení auta a naší psychiky dál konstatováním řidiče, že tudy to asi vážně nepůjde! Taky myslím, když cesta nejprve přešla v úzkou pěšinu a následně se ztratila úplně! Takže stejnou strastiplnou trasou zpět. Kdybych to uměla, tak bych se modlila, abychom něco na autě neurvali. Druhý pokus vypadá jako ten správný, jen nás matou oficiální směrovky a parkoviště, a především množství všudypřítomných aut. No nic, hrdinně jedeme dál, i když cesta klesá dost příkře, kola nadskakují po obrovských kamenech střídaných hlubokými výmoly, pod námi jen útesy a moře. Když se před námi otevře pláž obehnaná ze všech stran skalami, je jasné, že je to to správné místo. Je tu krásně! Tedy až na 2 věci. Je tu spousta lidí a několik terénních aut, a co je horší, pomalu to vypadá, že zase bude pršet.
Není cesty zpět, uprostřed pláže rozkládáme náš tábor, Roman doufá, že zítra se Land Cruiser bez problémů vyhrabe ze všudypřítomného písku, já doufám, že se aspoň trochu vykoupu. Je čas pozdního oběda, krájíme poslední černohorskou šunku a prvně (a také na posledy) stavíme improvizovaný přístřešek za autem. Těm pár tyčím a kolíkům zapíchnutých v sypkém písku dá poměrně velké úsilí udržet plachtu na svém místě. Nejen my, ale zejména ostatní offroaďáci, sledujeme náš výsledek s napětím. Uletí? Neuletí!
Navzdory počasí se oblékáme do plavek a jdeme se koupat. Plán zní jasně, teď budeme relaxovat a houpat se na vlnách. Co na tom, že slunce téměř není vidět. Ještě že moře nezklamalo, opravdu je slané, šplouchá a je relativně teplé! A taky tu je zajímavá jeskyně přístupná pouze z moře (neodolali jsme a vplavali do ní). Za asistence neodbytných vos následuje dezert v podobě melounu, další koupání a vaření večeře, to vše zpestřené občasnými dešťovými přeháňkami, které přečkáváme pod naším skvělým přístřeškem. S přicházejícím večerem ubývá lidí a i přes elektrický generátor vrčící ze zadní strany pláže doufáme v klidný večer. V devět hodin, již za úplné tmy, se ale v dáli na příjezdové cestě objevují světla reflektorů, za nimi další a další,… Roman žertuje, že jsou to ti hluční Poláci od Ohridského jezera, čemuž se zasmějeme a čekáme, kteří blázni sem potmě ve skutečnosti jedou. A světe, div se, ono jsou to vážně ti naši severní sousedé! A auta parkují hned vedle nás! Och ne! Sbohem klidná noci! Dnes je asi den opětovných shledání, vždyť před pár hodinami jsme po cestě potkali i Dana v jeho sanitce! Když jde Roman s Poláky řešit, aby nám neparkovali ve výjezdové cestě z pláže, ochotně si přeparkují a omlouvají se mu, že v kempu před dvěma dny hlučeli! Z nečekaného setkání jsou viditelně stejně překvapení a pobavení jako my! Takže ještě rychlé noční koupání bez plavek (přiznávám, já zmrzlina jsem do moře nevlezla a zůstala zachumlaná v mikině) a jde se spát!

Den 12. – 24. 8. 2016 Středa
Již od večera se těším na ranní koupání, všude klid a jen slunce vycházející za horami. Ani mi nevadí, že ostatní mi dali košem, aspoň mám moře sama pro sebe. O to více jsem překvapená, když se vracím k autu již téměř připravenému k odjezdu a ostatní mi oznamují, že jsem mezi vlnami vypadala tak spokojeně, že mě jdou následovat. Takže se jen otočím na patě a běžím zpátky do vody. Jupí! Díky dvojitému koupání opouštím tuto pláž trochu méně zklamaná ze včerejšího deště. Krom toho, večer budeme možná spát na pláži podruhé!
To je ale zatím ještě příliš daleko, musíme se pomalu začít vracet k domovu, takže před námi jsou další stovky kilometrů. Cestou míjíme albánská přímořská letoviska, kde je zajímavé pozorovat, co místním stačí ke štěstí. Hledat tady nějakou příjemnou přímořskou atmosféru je zcela nemyslitelné, protože to všude vypadá stejně: moře – pláž – hlavní silnice – betonové hotely a chodníky – žádná zeleň – spousta bordelu. Míjíme ale i jednu výjimku, výše popsaná scenérie je zde doplněná staveništěm, prachem, bagry, hlukem a vizí nádherné turistické lokality. Opět se zde střetává stará (zaostalá?) a nová (moderní?) tvář této země. Cesta nám ale utíká poměrně rychle, dokonce jedeme docela dlouho po moderní dálnici! Z toho jsme úplně paf!
Roman tvrdí, že pro nás má nějaké překvapení na jakémsi neznámém starém letišti kdesi uprostřed Albánie, tvrdí, že je to relativně po cestě, tak mu příliš neodporujeme a jedeme. Přivítá nás ale zamčená brána a náctiletí vojáci se samopaly, které na rozdíl od mladíků vypadají nebezpečně. Náš řidič se ale nemíní vzdát svého snu jen tak a pokouší se s nimi diskutovat, ať nás pustí na runway. Zcela nepřekvapivě zní odpověď NE. Až tehdy mi dochází, co tady v tom bohem zapomenutém místě Romana přitahovalo. Tohle bylo to letiště, kde parkují staré MIGy a kde Top Gear (pro nezasvěcené – britský kultovní motoristický pořad) natáčel svůj Albánský speciál! Už chápu,…
Další zastávkou je až hrad Rozafa nad Skadarským jezerem, ze kterého je nádherný výhled nejen na tuto vodní plochu, ale také na množství řek a přítoků všude v jeho okolí, fotíme se a je nám fajn. Hranice do Černé Hory míjíme zcela hladce, celník na nás jen mávne a volá „See you later!“
Okolo páté přijíždíme k pobřeží Ulcinju, kde by se údajně dalo zajet autem až na mnohakilometrovou pláž, ale po pravdě řečeno, komerce se tu vznáší všude ve vzduchu. Kilometry pláží jsou lemovány silnicí, parkovišti a reklamami na vodní sporty a restaurace. Začínáme být poměrně skeptičtí, a proto nás na jedné pláži Roman vysazuje, abychom se mohli jít koupat, a sám vyráží hledat nějaké příhodné místo k přenocování. Jsme ještě ve vodě, když se vrací a hlásí, že o kousek dál našel prima místo, dojdeme tam pohodově po pláži. No, ten kousek je přes kilometr daleko bořícím se pískem, ale jinak se nám jeho výběr líbí, lidé zde mají na pláži postavené stany a vypadá to, že tu žijí celé léto. Auto je zaparkované v dunách hned vedle, a tak se ještě chvíli koupeme a následně jdeme vařit večeři. Jak se za chvíli ukáže, i tato pro nás již obvyklá činnost může být opepřena nečekaným zážitkem - větrem. Myslím, že je na nás komický pohled, jak okolo Jany držíme ručníky natažené jako větrolamy. Přes tuto naši chvályhodnou snahu se těstoviny ne a ne uvařit, takže tam takto šaškujeme asi půl hodiny. Do toho přijíždí nějaký Rakušan s Defendrem a podivuje se, proč nekempujeme přímo na pláži. Nechápe Romanovu obavu ze zapadnutí a nemožnosti se z písku dostat. Nedbá naší opatrnosti a snaží se zaparkovat svůj vůz přímo na pláži, kde se s ním nejprve hádají místní starousedlíci (2 holky ze stanu), a následně se mu nedaří ústupový manévr, když zcela dle předpokladů zapadne, takže mu nakonec radí všichni, kdo jdou okolo.
Vítr neustává, instalovat plachtu sprchy není možné, a tak čekáme na večerní očistu až do setmění. Můžete hádat, kdo se sprchoval právě ve chvíli, kdy okolo projíždělo jediné auto široko daleko a rozsvícenými reflektory mířilo přímo na nahou sprchující se osobu. No ano, já!
Chystáme se na moje první bivakování v životě, a to hned na pláži. Šplouchající moře před námi, pod námi měkoučký písek a hvězdné nebe nad námi! Úžasné! Má to jen jednu malinkatou chybu, stále hrozně fouká, takže zdejší jemný písek máme úplně všude. Ale co, za ten zážitek to stojí!

Den 13. – 25. 8. 2016 Čtvrtek
Probouzíme se uprostřed téměř liduprázdné pláže, a tak si dopřáváme koupel ještě před snídaní. Protože vstáváme opět relativně časně, můžeme si po vyklepání písku ze spacáků koupel ještě několikrát zopakovat. „Chytáme“ vlny a necháváme se jimi unášet, ležíme na hladině a necháváme se slanou vodou nadnášet,… Prostě se aspoň chvíli tváříme, že jsme na „normální“ dovolené. Idylka končí před desátou a začíná boj s větrem, který od včera ještě zesílil, takže probíhá neoficiální soutěž, kdo si do tašky dokáže ke svým věcem zabalit nejméně všudypřítomného písku. Čeká nás civilizace, takže šaty a hurá do světa!
Projíždíme podél černohorského pobřeží, což znamená nadměrnou kumulaci lidí, komerce a aut, tedy i zácpy v jednotlivých letoviscích, zejména pak v Sutomore. Po poledni parkujeme v Kotoru a hned vyrážíme do jeho nádherného historického centra uzamčeného mohutnými hradbami, které se klikatí až na vrchol hory nad městem, kde tušíme pevnost střežící nejen kamenné domy, klikaté uličky a příjemná náměstí historického centra, ale hlavně zdejší přístav, strategicky ukrytý v zálivu Boky Kotorské. Kotor nám učaroval svou malebností, jednotnou architekturou a příjemnou atmosférou, která přímo láká k romantickým večerním procházkám. Nedá se ale nic dělat, zamáváme obrovské výletní lodi v přístavu, kupujeme si další burek a za jeho konzumace opouštíme toto krásné město zapsané na seznamu UNESCO.
Autem objíždíme celou Boku Kotorskou, vodní hladinu křižují výletní lodě i plachetnice mířící převážně k ostrůvku s kostelíkem sv. Marie ve skalách, míjíme příjemná malá letoviska a ve vodní hladině pozorujeme odraz vysokých hor. S Luckou se shoduji, že zde bychom si dokázaly představit pár dní příjemné dovolené.
Jenže mi jedeme dál, projíždíme téměř opuštěný hraniční přejezd na vedlejší silnici a vjíždíme do Chorvatska, směr můj vytoužený Dubrovník! Máme docela dobrý čas, a tak hledáme kemp u moře, abychom se ještě naposledy smočili v té obrovské šplouchající kaluži. Okolo páté stavíme stan v perfektním kempu Kupari, který je jen pár metrů od autobusové zastávky do nedalekého Dubrovníku. Dopřáváme si tedy rychlou koupel v letovisku, kde jsou stále jasně patrné pozůstatky války (vyhořelé zchátralé hotely, zpustlý park a neutěšené pláže), a po té, co jsem přemluvena většinou, vyrážíme autobusem na noční průzkum města zapsaného do Seznamu světového kulturního dědictví. Cena 18 kun (necelých 70 Kč) za 1 osobu a jednu asi 10 kilometrovou cestu nás poměrně překvapuje, stejně jako to, že nás autobus vysazuje relativně daleko od centra, které následně musíme hledat. Ke všemu si uvědomujeme, že i přes vysoké ceny parkovného v celém Dubrovníku (4 Eura za hodinu, cca 110 Kč), by nás cesta autem v pěti lidech vyšla levněji než tento výlet autobusem (parkovné za 3 hodiny cca 330 Kč versus cesta tam a zpět pro 5 lidí cca 700 Kč).
Úspěšně scházíme dolů k moři, které svými vodami omývá tento poloostrov. Impozantní branou vstupujeme do starého města a davy lidí nás přímo děsí, stejně jako předražené restaurace. Snažíme se najít vstup na hradby, což se nám vůbec nedaří, asi proto, že jsou večer už zavřené. Tak alespoň procházíme zdejší monumentální kamenné ulice i úzké uličky, stoupáme a klesáme množstvím schodišť a obdivujeme sakrální stavby, ale vytoužená příjemná večerní atmosféra se nějak nedostavila, jen je nám děsné horko. K autobusové zastávce přicházíme zmožení a poměrně rozčarovaní před jedenáctou a zvažujeme, zda má smysl se sem zítra ráno ještě vracet. Jenže já toužím po procházce po hradbách, a tak ostatní přesvědčuji, že to bude daleko lepší zážitek než ten dnešní.

Den 14. – 26. 8. 2016 Pátek
Po další větrné noci vstáváme a nakonec opravdu zamýšlíme brzkou prohlídku hradeb Dubrovníku. Jupí! Sice nás trochu zbrzdí na recepci kempu, kde musíme čekat na začátek otvírací doby, ale i tak parkujeme na kopci nad městem chvíli po osmé hodině, a to zcela překvapivě zadarmo. To vědět, tak bychom už tuplem včera nejezdili autobusem!
Už když scházíme desítky a možná stovky schodů k moři, si říkám, že cesta zpět v poledním žáru bude stát za to. Teď je ale na hradbách ještě celkem přijatelné teplo, lidi tu jsou, ale proti večeru se to rozhodně nedá srovnat. Já jsem v sedmém nebi, fotím jak šílená, protože ty scenérie pobřeží, hradeb, jednotných taškových střech, věží, náměstí či uliček jsou z ptačí perspektivy prostě úžasné. Kdo nenavštívil zdejší hradby, ten jako by v Dubrovníku nebyl, vážně! Fotíme se tu s věží v dáli, tu s přístavem, tu společně, tu každý sám, fotek spousta, zážitek veliký, tedy alespoň pro mě. Téměř dvoukilometrový okruh po hradbách nám trvá zhruba dvě hodiny a následně je před námi očekávaná cesta zpět nahoru k autu, což je vážně dřina. Za odměnu si ještě vyjedeme na kopec Srď nad městem, ze kterého se nám otvírá charakteristický pohled na Dubrovník, který najdete v každém průvodci. Úžasné!
Máme v plánu se zase vrátit do Bosny a Hercegoviny, což se ale ukáže jako pěkně komická záležitost. Nejdříve se snažíme vjet do Bosny hraničním přechodem u města Slano, na kterém nás přivítá spící pohraničník v dodávce. Po jeho probuzení se dozvídáme, že je tento přechod určený jen pro domorodce. Jedeme tedy dále po pobřeží a za chvíli jsme skutečně na bosenském území, to ale trvá jen pár kilometrů a je zcela nepochopitelně opět střídáno územím Chorvatska, které definitivně opouštíme až ve chvíli, kdy zamíříme do vnitrozemí. Vysvětlení je prosté, při dělení bývalé Jugoslávie zůstala Bosna a Hercegovina bez přístupu k moři, proto mu alespoň „věnovali“ tento malý pruh pobřeží, aby Bosňané měli kam jezdit na dovolenou.
Již s konečnou platností na bosenském území hledáme vodopády Kravica, které by měly být méně známým příbuzným věhlasných vodopádů řeky Krky. Špatně schůdná stezka popisovaná v Romanově cestovním manuálu je sice již minulostí a vystřídala ji vydlážděná cesta se zábradlím, stejně jako vstupné a restaurace přímo pod vodopády. Přesto je toto místo krásné a stojí za návštěvu. Oproti Krce je park sice o dost menší, ale na druhou stranu si tu se zákazy hlavu nelámou, takže si člověk může dopřát 100% přírodní vířivku přímo ve vodopádech. Paráda, jen kluci opět prskají, že voda je moc studená. To mě a Lucku ale neodradí, a tak si dopřáváme vodní masáž ve skalních tůňkách kousek od dopadající vody. Má to jen jednu chybu - ty skály jsou kluzké, takže si z tohoto místa odvážím nejen hezký zážitek, ale i další modřiny!
V podvečer se přesouváme do Mostaru, který je proslavený svým kamenným mostem klenoucím se vysoko nad řekou. Most, z něhož v minulosti mladíci skákali dolů do vody, aby tím složili zkoušku z dospělosti (dnes spíše pro turisty), byl za občanské války zničen. Stavba před námi, zapsaná v UNESCU, je tedy novodobou kopií z roku 2004. Kromě této dominanty je zde vlastně jen jedna hlavní ulice s množstvím stánků s orientálním nádechem. Blíží se konec naší cesty a my bychom ještě rádi ochutnali nějaké místní dobroty, proto hledáme odlehlejší restauraci, kde by nebyli tak zaměřeni na turisty. Nalézáme ji pár ulic od centra. Staré otlučené židle, igelitový ubrus i postarší zavalitý číšník dávají tušit, že se nejedná o pětihvězdičkový lokál. Komunikace s personálem, který anglicky příliš neumí, je trochu úsměvná, přinesli nám trochu víc jídla, než jsme chtěli, ale to vlastně nevadí, chutná nám a s pánem si připíjíme místní pálenkou (nebo aspoň někteří). Cestou zpět se ještě nechám zlákat k nákupu krásné kožené kabelky, ani Roman mě neodradí!
Již téměř za soumraku vyjíždíme za město a v kopcích celkem dlouho hledáme nocleh, který objevíme až na plácku pod mohutným dubem. K našemu údivu uprostřed cesty vedoucí k vyhlédnutému místu stojí zaparkované staré modré roztomilé autíčko značky Zástava 750, nikdo nikde, jen blížící se tma. Asi tu někdo auto nechal, aby nemusel platit za vrakoviště, kdo by sem jinak chodil, že. A tak kluci ten veterán tak trochu „odšoupnou“ na kraj, abychom mohli projet. Spokojeni s krásným místem si vychutnáváme poslední večer našeho velkého výletu, libujeme si, že voda na sprchování je úžasně teplá a litujeme, že stejně teplá je i voda na pití, když tu, již za úplné tmy, uslyšíme na hlavní cestě pod námi zvuk přijíždějícího auta následovaný bouchnutím dveří a pokračující odjezdem vozu, který je zakončen postupujícími kroky směrem k nám. Ouha, že bychom měli problém? Slyšíme, že příchozí nedůvěřivě obchází své vozítko a snaží se rozpomenout, jak je možné, že stojí jinde, než ho zanechal, naštěstí ale po chvíli nastupuje a svádí urputný souboj s motorem, který ne a ne naskočit. Nakonec je ale úspěšný, rozsvěcí reflektory mířící přímo na nás (ve tmě tiše sedící a vyčkávající tvory) a vyjíždí kupředu. V první chvíli věříme, že si nás zcela nepochopitelně nevšiml, protože nás míjí, jenže po pár metrech auto zastaví, pak couvne, řidič vystupuje, ukazuje na nás a něco podrážděně povídá. Zareagovat dokáže pouze Roman, který jediný neumí žádný světový jazyk, vyjde neznámému vstříc a česky mu za doprovodu gestikulace vysvětluje situaci. Netuším, kolik toho pochopil, každopádně se na nás usměje, zamává a odjíždí. Tak tedy dobrou noc!

Den 15. – 27. 8. 2016 Sobota
Do rána nás už nic neobvyklého nepotká, a tak po probuzení balíme své ležení a vyrážíme dál směrem k národnímu parku Una. Okolo poledne přijíždíme do vesničky Martin Brod, kde dobu tápeme v okolí sádek na ryby, protože nějak nemůžeme najít zdejší vyhlášené vodopády. Po chvíli ale nalézáme správný směr a dle instrukcí slečny, která zde prodává lístky, se vydáváme nejprve do kopečka k horním vodopádům a následně na most, ze kterého je vidět celé široké koryty s množstvím menších vodopádů a peřejí ozvláštněných splývajícími řasami. Roman jako milovník železnice nás ještě vede na zdejší opuštěné pohraniční železniční nádraží a poté se již opět přes most vracíme k autu. Zde ještě vyrážíme po pěšině lemující peřejnatou řeku, místní ukazatelé v tomto směru totiž slibují jakési tunely. Kvalita pěšiny je sice horší a horší, zato výhledy na řeku jsou místy opravdu zajímavé a lákají ke koupeli, bohužel přístup k vodě není možný. Za chvíli skutečně procházíme vyrubaným tunelem a ve chvíli, kdy chceme naše kroky otočit, si všímám i druhého tunelu, který však nebyl nikdy dokončen. Opouštíme Národní park Una, který se nám sice líbil, ale stále máme pocit, že to nejhezčí nám tak nějak uniklo. Až doma zjišťujeme, že nejnádhernější vodopády v centrální části parku jsme o pár kilometrů minuli při přejezdu do Bihače. No nic, aspoň máme další důvod, proč se sem znovu vrátit.
Bihač, město ležící na pomezí Chorvatska a Bosny a Hercegoviny, pouze míjíme a pokračujeme do Chorvatska. Za hranicí navštěvujeme místní letiště, které slibuje zajímavý zážitek. Oficiálně se sem samozřejmě nesmí, ale na druhou stranu si zde se zákazy příliš hlavu nelámou, více člověka odrazuje vysoký výskyt min v okolních lesích. Při vjezdu do areálu míjíme torzo starého bombarderu a o chvíli později zastavujeme před vchodem do podzemního hangáru. S čelovkami na hlavách vstupujeme do tmy zdejšího rozsáhlého komplexu, který je tvořen několika obrovskými halami vzájemně propojenými sítí chodeb. Pro někoho jen nehostinná jeskyně (přesněji řečeno pro nás dámy), pro jiné téměř hřeb celé expedice (pro pánskou část posádky). Roman s Martinem stále důkladně prozkoumávají druhou halu, my ostatní ale již netrpělivě přešlapujeme po runwayi a vymýšlíme společné vtipné fotky. Po neúměrně dlouhé době jsme opět kompletní, a tak „zaklekáme do bloků“ pro naši startovací fotku s nebezpečně rovnou dráhou za zády. Roman ještě provede rychlostní zkoušku Land Cruisera a můžeme vyrazit dál.
Úplně poslední zastávkou před cestou do Čech je vyhlídka vysoko nad letištěm, ze které by měl být úžasný výhled, takže tam plánujeme nejen pokochání se panoramaty, ale i podvečerní vaření a sprchu. Jenže cesta vzhůru nám trvá po lesní cestě o dost déle, než jsme předpokládali, a když konečně dosáhneme vrcholu, fouká zde strašný vítr, zima jak v morně a výhledy žádné, protože údolí je zalito mlžným oparem. Parkujeme tedy nakonec až dole pod kopcem, slunce se pomalu sklání k západu a nám začíná být jasné, že konec našeho velkého výletu se již nedá příliš oddalovat. Romanův návrh, zda si ještě nezajedeme zaplavat někam k moři, je už spíš pouhým vtipem než seriózním návrhem. Ještě poslední fotečka Jany sedící na Land Cruiseru v ponožkách Toyota a po osmé večer balíme a vyrážíme vstříc naší domovině, nejprve přes Slovinsko a později přes Rakousko.

Den 16. – 28. 8. 2016 Neděle
Pár hodin po půlnoci nastává věc zcela nečekaná – Jana může řídit Land Cruiser! Bez komplikací jedeme asi hodinu a půl, ale našemu řidiči to stejně nedá spát a před Vídní se opět ujímá volantu. Spánek na něj přichází až v Mikulově, kde nad ránem na hodinku zastavuje, aby se vyspal. Díky hladké zpáteční cestě jsme před devátou doma. Naše dvoutýdenní putování pro nás neznámými a předsudky opředenými zeměmi na jihovýchodě Evropy končí a mně to je líto, protože bych nejraději cestovala dál,…

Závěr
Vždy je velmi těžké vydat se na další expedici a nemít přehnaná očekávání, když ten předchozí velký výlet byl naprosto perfektní. Pro nás tím velkým nezapomenutelným bylo Turecko, země, která nás před rokem prostě učarovala, vše co se nám tam přihodilo, bylo jednoduše skvělé. Balkán takový nebyl, a asi ani nemohl být. Je to území zkoušené v nedávné době občanskou válkou, s jejíž následky se pokouší vyrovnat ještě dnes, a tak člověk na každém kroku cítí tíhu minulosti v kontrastu s touhou po pokroku, a tento souboj je zde prostě znát. Když jsme očekávali panenskou přírodu, našli jsme komerci, když jsme dle mapy předpokládali silnici druhé třídy, čekala nás téměř nesjízdná kamenitá cesta. A tak ten náš velký výlet musíme brát, jako expedici za rychle se měnícími místy, jejichž nepopiratelná krása bude možná za pár let sice snadno dostupná po nových silnicích, ale genius loci se do té doby ztratí v nenávratnu. Pro příště jsme již chytřejší, budeme vědět, že 100 km v Albánii prostě neujedeme za stejný čas jako v Turecku, dlouhé přejezdy za jeden den jsou holým nesmyslem a někdy stačí vidět míň, ale vše si užít. Takže sbohem, nebo raději na shledanou! Bylo to krásné a chceme se vrátit!

Více z této kategorie:

Aktuality

  • Nový cestopis

    29.8.2016
    Právě jsme se vrátili z cesty Balkánem od Bosny po Makedonii. V nejbližších týdnech spracujeme nasbíraný materiál a nachystáme reportáž. Během zimy se můžete těšit i na besedu.

     

  • Nový cestopis

    9.2.2016
    Připravujeme cestopis z přechodu Korsické GR20 a celkové návštěvě tohoto ostrova.

     

Besedy

  • Beseda o Rumunsku 22.3.2016
    Beseda o Rumunsku 22.3.2016

    Zveme Vás na další z řad cestovatelských besed, tentokrát bude příjemné vyprávění Romana Ulče o cestě do Rumunska.

Nahoru