Přechod Orlických hor (2013)

6.-7.7.2013

Tento výlet začal docela nenápadně, kdy jsme byli s Janou pozváni naší kamarádkou Zuzkou do Třebechovic pod Orebem na víkendovou návštěvu, kdy bylo v plánu navštívit některé památky a přírodní zajímavosti Královéhradeckého kraje. Plán byl takový, že budeme jezdit na kole, proto jsem se na to docela těšil. Ovšem k naší smůle Zuzka onemocněla krátce před plánovaným víkendem, proto jsme s Janou začali přemýšlet, co s časem, který jsme měli rezervovaný na tuto návštěvu, a protože jsme na kolech měli také navštívit úpatí Orlických hor, myšlenka byla na světě. V Orlických horách jsem s rodiči strávil každou zimu na lyžích, ale už je to tak dávno, že jsem si z toho moc nepamatoval a hlavně mě lákalo Orlické hory poznat v létě. Jsou to malé hory, tak jsme si cestu prodloužili ještě o návštěvu Jiráskovy chaty u Dobrošova a Pekla na řece Olešence, abychom měli ty dva dny co dělat.

 

Ráno jsme dojeli autem z domova do Třebechovic pod Orebem k Zuzce, kde jsme nechali auto. Zde jsme sedli na vlak, který nás odvezl do startu naší cesty, do Náchoda. Vlak jsme museli dobíhat, protože cesta autem trvala trochu déle díky lehkému bloudění v Hradci Králové.

Natěšení na cestu jsme v Náchodě nastoupili na červenou turistickou značku a vzápětí si uvědomili, že nás bude provázet dva dny na vzdálenosti 50km. Také nás hned na začátku cesty u nádraží zaujali historické železniční závory, které se už moc nevidí. Ze začátku vedla cesta na kopec k Jiráskově chatě, kde je také rozhledna. Chata byla ještě zavřená, což nám nevadilo, dali jsme si svačinu před chatou, trochu si odpočinuli, já jsem se snažil jinak si zavázat boty, které mě trochu tlačili. Nové boty jsem potřeboval vyzkoušet a rozchodit před naším výletem do Himálaje. Protože jsme se chtěli podívat na rozhlednu, která je přístupná jen z chaty, tak jsme hledali způsob, jak někoho najít, kdo by nás tam pustil. Všimli jsme si, že v chatě se již uklízí a vše připravuje k otevření, tak jsme zkusili zaklepat a požádat je o puštění na rozhlednu. Bylo nám vyhověno, tak jsme byli rádi a mohli si nerušeně užívat krásné výhledy, protože bylo sice pod mrakem, ale oblačnost byla vysoká, takže bylo pěkně vidět.

Za Jiráskovou chatou jsme pomalu klesali přes Jizbice směrem k Peklu. Ovšem za Jizbicemi jsme ztratili červenou značku a ocitli jsme se uprostřed lesa bez cesty. Nechtělo se nám vracet, tak jsme úspěšně odhadli správný směr jen díky mapě z roku 1978! Po chvíli bloudění a prodírání se roštím jsme potkali skupinku 3 lidí, kteří se nás ptali na cestu. Bylo jasné, že také bloudí, proto jsme se shodli, že asi bude někde chyba ve značení. Každopádně jsme sešli k řece Olešence, jen jsme byli na druhé straně, než vedla turistická cesta, proto jsme do Pekla museli dojít podél řeky ve vysoké trávě a občas i vodou a blátem. Říkali jsme si, jak asi tuto cestu zvládnou lidé, které jsme potkali, když měli na nohou sandále a bylo jasně patrné, že si jen tak vyrazili na lehký výlet po asfaltkách. U Pekla bylo tradičně spousta lidí. Využili jsme zdejšího stánku a dali si na osvěžení malinovku a Jana ještě ledovou kávu. Za chvíli jsme už šlapali dále, přeci jenom nás dnes čekala ještě pořádná cesta, proto jsme se nechtěli příliš zdržovat.

Červená turistická značka nás dále vedla podél řeky Olešenky, což bylo příjemné. Kilometry utíkali a my se začínali víc a víc těšit na Orlické kopce. Přeci jenom té roviny už bylo docela dost. Jenomže u rozcestí Jestřábí potok jsme zvolili špatnou cestu díky nevhodně natočené šipce, a protože jsme s Janou zrovna vedli vášnivou diskusi, tak jsme šli strojově bez příliš častého sledování značek, a to že nejdeme po červené, jsme zjistili asi až po 1,5 km, kdy jsme ji začali hledat. Postupně jsme se vrátili až na zmiňované rozcestí, kde jsme museli chvíli hledat, kudy že to ta značka vlastně vede. Když jsme jí našli, tak jsme začali stoupat do strmého kopce směrem do Nového Hrádku. Na začátku této vesnice jsme odbočili ke zřícenině hradu Frymburk. Je to opravdu zřícenina, která se intenzivně rozpadá, je nepřístupná a všude okolo jsou značky „Pozor, padá kamení“. Ani jsme neměli snahu to tu obcházet, tak jsme se vrátili zpět na červenou a pokračovali po ní dále přes Nový Hrádek směrem do Olešnice v Orlických horách. Před Olešnicí vede turistická značka docela dlouho po relativně frekventované silnici, tak jsme si to ani moc neužívali a pořád víc jsme se těšili, až budeme na hřebeni

Orlických hor. Počasí mělo být krásné, ale na kopcích se pořád honily tmavé mraky, které nevěstili nic dobrého. Za Olešnicí nás čekal pořádný výstup. Ani ne tak strmý, jako spíš únavně táhlý. 4,5km do kopce, nejdříve přes velkou louku, kde nás spalovalo slunce, potom lesem přes Ostružník až na Vrchmezí. Tady jsme si dali zasloužený odpočinek, došli jsme se podívat přímo na vrchol a vyhlídku. Všude kolem bylo jasně patrné, že zde před chvílí pršelo, což nám bylo jasné, už když jsme sledovali počasí z Olešnice, ale nyní vypadalo, že bude počasí v pohodě. Nové boty mým nohám dávaly pořádně zabrat, ale nebylo to nic tak hrozného, abych se musel přezouvat do starých bot, které jsem měl sebou v batohu. A hlavně už jsme to měli jen 5 km po rovině do cíle dnešního dne na Masarykovu chatu na Šerlichu. Tento úsek cesty byl asi nejkrásnějším z celého dne, protože jsme byli konečně zase na horách v krajině, která nás učarovala.

Ubytování v Masarykově chatě bylo klasické, na které jsme zvyklí z horských chat. Po příchodu jsme si dali sprchu, potom krátký relax a pak šli na večeři. Po ní jsme se ještě trochu prošli kolem chaty, a protože mraky už byli pryč, tak se nám otevřeli krásné výhledy se západem slunce. Před spaním jsem si ještě ošetřil nohy, které byli trochu otlačené, a nějaký ten puchýř se taky udělal, ale vcelku to bylo OK. Usnuli jsme během chvíle.

V noci nás probudili kapičky deště, jak dopadají na plechovou střechu, tak jsme byli zvědaví, co si pro nás počasí na druhý den připraví. Po probuzení nás ovšem mile překvapilo, že to, co nás v noci vzbudilo, nebyli kapičky deště, ale kapičky jinovatky stékající po střeše, takže ráno bylo jasno. Po snídani jsme byli už natěšení na další cestu. Moje nohy trochu bolely, jak byli otlačené díky výšce bot, ale zaťal jsem zuby a šlapal dál. Z Šerlichu jsme šli po asfaltce, která se vinula skrz lesy kolem Malé Deštné do mírného kopce směrem na Velkou Deštnou. Ovšem po nějaké době jsme si uvědomili, že opět nepotkáváme turistickou značku, tak jsme začali řešit, co dál. Vracet se mi nechtělo, protože díky otlačeným nohám každý krok navíc bolel. Při pohledu do mapy to vypadalo, že jdeme hned ze Šerlichu po špatné cestě, ale byli jsme si 100% jisti, že jsme vyráželi správně. Zkusili jsme tedy z asfaltky odbočit kolmo do lesa s tím, že třeba za chvíli narazíme na červenou. Jenomže pěšina, na kterou jsme odbočili, nebyla ve skutečnosti cestou, ale jen vykácený pruh houští, kde byla od zvířat vyšlapaná stezička, proto jsme se za chvíli brodili špatně průstupným terénem a hlavně jsme nestoupali, ale spíš začínali klesat, což podle vrstevnic v mapě mělo být opačně. Z toho jsme usuzovali, že jsme šli správně, a že jsme na hřebeni mezi Malou a Velkou Deštnou a díky odbočení začínáme scházet z hřebene. Vrátili jsme se tedy zpět na silnici a s myšlenkou, že pokud jdeme špatně, tak maximálně mineme Velkou Deštnou a dojdeme na Bedřichovku, ze které se vrátíme zpět na hřeben. Ovšem po pár desítkách metrů jsme na červenou značku narazili. To nám už bylo fakt divné, když během 2dnů 3x ztratíme značku a navíc se to stalo i jiným. Hold v Orlických horách není značení tak kvalitní, jak jsme na to zvyklí ze zbytku republiky. Za chvíli jsme došli na Velkou Deštnou, kde je chata horské služby, ve které se dá přenocovat, prý bývá pořád otevřena. Za tímto místem jsme odbočili doleva a prudce začali klesat. Stejně jako včera jsme začali potkávat velké množství závodníků, kteří jeli Kopkův maraton 1000 mil Československem. Nám se šlo dobře, cesta klesala, kilometry ubývaly. Nad Pěticestím jsme prošli kolem Kunštátské kaple a o kousek dále došli k bunkru Průsek. Tady jsme si dali svačinu a využili prohlídky tohoto kompletně vybaveného a dochovaného bunkru. Průvodce povídal info se zápalem, proto měla prohlídka jiný nádech, než na co jsme běžně zvyklí. O kus dál po cestě byla odbočka na rozhlednu Anenský vrch, kam jsme se došli podívat. Díky krásnému počasí bylo pěkně vidět. Kousek za rozhlednou jsme došli k tvrzi Hanička, kde jsou vystavená vojenská auta včetně tanku a dá se jít také dovnitř. Ono vůbec celé okolí, respektive celý hřeben Orlických hor, je posetý různými bunkry z dob války. Hodně jsme se o tom dozvěděli právě v bunkru Průsek. Ovšem prohlídky Haničky jsme už nevyužili, byli jsme docela unavení a moje nohy boleli čím dál víc. Proto jsme pokračovali dále již po modré značce do Rokytnice v Orlických horách, odkud nám jel vlak zpět do Třebechovic pod Orebem. Poslední kilometry byli úmorné, nejen díky únavě, ale už se šlo po silnici, ze které jsme sice těsně před Rokytnicí odbočili, ale přesto jsme byli rádi, že jsme dorazili do cíle.

Poslední kroky přes Rokytnici byli pro mě utrpením. Na nádraží jsem se vyzul a byl jsem rád, že můžu vůbec chodit. Za chůze jsem ani netušil, že jsou moje nohy až tolik otlačené. Pár puchýřů bylo, ale to nebyl ten hlavní problém, tím byla výška bot to znamená, že jsem měl hodně otlačené holeně a

svalové úpony pod lýtkem. Každý krok byl problém a nesmírně bolel. A to jsem ještě netušil, co přijde následující dny. Druhý den se ukázalo, že byl také otlačený palec na pravé noze, a to takovým způsobem, že mi oteklo celé chodidlo až po kotník a skoro týden jsem nemohl vůbec chodit! Začal jsem tedy řešit, co s botami, jestli je vůbec reálné je rozchodit, aby mě nezradily v Himálaji, protože tam si nemůžu dovolit týden nechodit. Po cca 3 týdnech se noha dostala skoro do normálu, tak jsem začal po krátkých 20 km vzdálenostech boty rozcházet. Musel jsem v nich nachodit necelých 300 km, aby se rozešly. Hold daň za céčkové celokožené tvrdé boty do kamenitého a skalního terénu VHT. Dnes jsem za to rád, protože jsou pohodlné, pevné a v Himálaji se osvědčily, kdy i s těžkým batohem nebyli po měsíci chození cítit kameny skrz podrážku. Ale to je už jiný příběh.

1. den: 28 km, 1407 výškových metrů

2. den: 28 km, 431 výškových metrů

napsal: Roman

Aktuality

  • Nový cestopis

    29.8.2016
    Právě jsme se vrátili z cesty Balkánem od Bosny po Makedonii. V nejbližších týdnech spracujeme nasbíraný materiál a nachystáme reportáž. Během zimy se můžete těšit i na besedu.

     

  • Nový cestopis

    9.2.2016
    Připravujeme cestopis z přechodu Korsické GR20 a celkové návštěvě tohoto ostrova.

     

Besedy

  • Beseda o Rumunsku 22.3.2016
    Beseda o Rumunsku 22.3.2016

    Zveme Vás na další z řad cestovatelských besed, tentokrát bude příjemné vyprávění Romana Ulče o cestě do Rumunska.

Nahoru