Jizerky a Krkonoše 2009

10.-16.8.2009

Asi tak před rokem při absolvování našich jednodenních výletů mě napadlo že by mohlo být zajímavé uskutečnit více denní výlet a to konkrétně přechod hřebene Krkonoš. S touto myšlenkou jsem se nějakou chvíli zabýval a až letos na jaře jsem pomalu začal plánovat cestu. Věděl jsem že to není nic náročného a že se dá celý hřeben projít cca za 3 dny. 

Jak se blížil čas realizace tak jsem nakoupil mapy a začal přemýšlet jak si cestu zpestřit a hlavně protáhnout na celý týden. Vzhledem k tomu že loni na naší cestě Šumavou jsme se seznámili s Danem který nám řekl že Jizerky mají část kam příliš cyklisti nejezdí tak jsem se rozhodl že si ke Krkonošům připojíme ještě Jizerky a vzhledem k tomu že ty jsou relativně malé tak jsem naplánoval cestu Jizerkami z Kořenova na Smrk a zpět kdy jsem měl snahu cestu vézt také po hřebenech Jizerek. Plán byl tedy hotový, cesta naplánovaná, ubytování zamluvené, mohli jsme vyrazit. Na cestu Jizerkami se k nám ještě přidali naši kamarádi Ondřejka s Jirkou.

 

 V pondělí brzy ráno jsme vyrazili autem z Prahy do Kořenova, kde jsme měli domluveno že můžeme nechat auto u penzionu pana Suchochleba, u kterého jsme později spali. Celý natěšení jsme po zaparkování a sbalení vyráželi okolo 9h od penzionu na cestu. Každý den jsme měli ujít kus cesty a dojít do nějaké chaty kde jsme měli zamluvené ubytování. První den jsme z Kořenova vyrazili údolím Jizery směrem do Jizerky odkud jsme vystoupali na Střední jizerský hřbet, kterým jsme došli na Předěl což je turistická křižovatka. Odtud nás čekal výstup na Smrk což nás lákalo protože je na vrcholu rozhledna. Vzhledem k tomu že celý den bylo úplně jasno tak jsme byli vysušení i přes pravidelné doplňování tekutin a proto nám tento kopec dal pořádně zabrat, tedy hlavně mě, Jana tradičně vyběhla nahoru aniž by poznala že tam nějaký kopec vůbec byl ?, stoupací cesta se příznačně jmenuje Nebeský žebřík. Na Smrku jsme si trochu odpočinuli a po pokochání se výhledy jsme začali sestupovat do údolí Bílého potoka, kde jsme měli v plánu přespat. Ještě jsme nevěděli jaký bude problém zde sehnat ubytování, protože to bylo jediné místo kde jsem dopředu nezamluvil nějakou chatu, protože jsem byl ujištěn jedním místním člověkem že není problém v této oblasti najít volné ubytování. Po cestě do Bílého potoka jsme ještě zastavili u chaty Hubertky, u které jsme si dali malé občerstvení a podívali se na Kočičí kameny odkud byl pěkný výhled na údolí Bílého potoka a na Frýdlantské cimbuří, které nás čekalo vystoupat další den. Do Bílého potoka jsme přišli okolo 7h večer a začali shánět ubytování, vzhledem k tomu že se nám nechtělo moc nikde chodit tak jsme se zeptali místních lidí ať nás někam pošlou, jenomže jejich reakce, že ani neví kam nás poslat v nás vyvolala trochu pocit obavy abychom v tomto místě našli nějaké ubytování a nemuseli cestovat do nedalekých Hejnic. Nejdříve jsme byli nasměrováni do soukromého penzionu kde po prohlídce pokojů jsme se rozhodli že se ještě podíváme k Bártlově boudě jestli tam budou mít volno. Sice to bylo další cca 1,5km vesnicí ale co se dalo dělat. V boudě volno měli ale zdráhali se nám pokoje dát což nás udivovalo. Později se toto vysvětlilo tím že někoho ubytovat na jednu noc pro ně je víc práce než výdělku, což jsme moc nechápali když nás stálo ubytování 200 každého. Každopádně ubytování to bylo pěkné, po dobré večeři jsme šli spát a těšili se na nový den.

Druhý den byl budíček nastaven na 7h ráno a po probuzení a zhlédnutí počasí nás nový den přivítal zataženou oblohou, vypadalo to že začne každou chvíli pršet, což se stalo cca 30min po té co jsme vyrazili z chaty. I na takovouto situaci jsme byli připraveni, vyndali jsme si pláštěnky a šlapali dál, vzhůru dnešním dobrodružstvím. Před sebou jsme měli výstup na Frýdlantské cimbuří, proto jsme se zbytečně nezdržovali a poté co jsme ještě dokoupili v místní samoobsluze nějaké jídlo jsme svorně šlapali na kopec. Po cestě jsme se zatavili u vodopádu na černém potoce a o kousek víš jsme si došli na vyhlídku abychom se v mlze rozhlédli a zjistili že se možná blíží lepší počasí. Než jsme vyšlapali nahoru tak už přestalo pršet a tak se nám hned šlo lépe. Cesta vedla již po rovině takže nám pod nohama kilometry ubíhali rychle. První zastávka byla naplánovaná u tzv. Tetřevích bud. Milně jsem se domníval že tam je přístřešek, jenomže tam nic takového nebylo tak jsme se rozhodli že ještě popojdeme kousek dál ke Štolpišským vodopádům, kde se nasvačíme. Při svačině Jirka pohledem do mapy podal návrh na změnu trasy, což znamenalo delší ale za to náročnější cestu ?. Návrh zněl že nepůjdeme na Ořešník abychom se nemuseli vracet stejnou cestou, ale půjdeme k vodopádům odkud vedla cesta dále ke kiosku Hřebínek. Odsouhlasili jsme tuto variantu a po svačině směle vyrazili údolím Černého štolpichu k avizovaným vodopádům, jenomže při bližším prozkoumání mapy v půli cesty jsme zjistili že tam asi žádné vodopády nebudou. Na místě opravdu vodopády nebyli jen nás hřál krásný pohled na Ořešník na který jsme mohli vystoupat. Nepodlehli jsme smutku a vyrazili směle nastoupat výškové metry, které jsme před chvíli slezli dolů ?, s vidinou občerstvení u kiosku Hřebínek. Jenomže ten den byl nějaký smolný, kiosek měl zavřeno. Nepohrdli jsme tedy vlastními zásobami a po svačině a odpočinku vyrazili dále na mini hřeben přes Ptačí kupy, Holubník, Sedlo Holubníku na Černou horu, kde jsme se ještě podívali na Čertův odpočinek a Sněžné věžičky a pak se už těšili do cíle naší dnešní cesty kterým byla chata Smědava. Vzhledem k tomu že jsme byli značně unavení tak jsme vynechali výstup na Jizeru a za mírného deště po cca 32km dorazili na Smědavu. Ubytování bylo zamluveno, takže jsme se hned ubytovali, vykoupali navečeřeli a velmi krátce usnuli.

Třetí den byl opět budíček v 7h ráno a obloha opět nevěstila nic dobrého, přesto jsme vyrazili na cestu která měla být dnes krátká a nenáročná, téměř pořád z kopce až do Tanvaldu. Místy opravdu lehce sprchlo ale náladu jsme si tím zkazit nenechali, podívali se k Protržené přehradě odkud jsme došli pod Tanvaldský špičák, na který jsme vystoupali, dali si tam dobrý oběd a podívali se na vyhlídkovou věž. Vzhledem k tomu že čas neúprosně ukrajoval minuty museli jsme seběhnout dolů do Tanvaldu, protože nám z nádraží jel vlak po známé zubačce do Kořenova. Na Kořenovském nádraží jsme se ještě podívali do muzea zubačky a pak nás už jen čekala cesta k penzionu, odkud jsme zahajovali naší cestu před třemi dny. S Janou jsme se zde ubytovali a vyrazili ještě autem na nedalekou malebnou rozhlednu Štěpánku. Z této rozhledny jela Ondřejka s Jirkou už do Prahy, svezli nás ještě do Tanvaldu na nákupy jídla na naší další cestu přes Krkonoše. S Janinou kamarádkou Simonou, jsme byli domluveni, že nás tam vyzvedne a odveze zpět do Kořenova. Večer jsme si se Simonou popovídali navečeřeli se a šli spát.

Čtvrtý den nás budík zase probouzí v 7h a tahá nás z postele a vzhledem k tomu že jsme museli stihnout vlak z Kořenova do Harrachova tak jsme pospíchali s balením.Vlak jsme stihli a téměř sami se vezli do Harrachova, kde začínalo naše putování po Krkonoších. Byli jsme už s Janou sami tak jsme se těšili na společné prožití dalších 4 dnů v horách, jenomže záhy to vypadalo že sami asi nebudeme protože hned z nádraží s námi vyrazil nějaký cizí pes a svým chováním dával jasně najevo, že jde s námi, že se jen tak neprobíhá. Začali jsme tedy řešit co s ním uděláme, protože nešlo aby s námi chodil po horách. Na obojku měl tel.číslo a jméno Max, tak jsme tam zavolali ale číslo bylo nedostupné tak jsme to víc neřešili a čekali co bude dál. Postupně jsme přišli do centra Harrachova, kde se nám podařilo psovi Maxovi zmizet a pak už nás nenašel. Od této chvíle jsme už byli opravdu sami. Z Harrachova naše cesta vedla jak jinak než okolo Mumlavských vodopádů směrem ke Krakonošově snídani kde jsme příjemně posvačili a po krátkém odpočinku začali opět stoupat směrem k Vosecké boudě, která byla zavřená což nám nevadilo, protože cíl naší dnešní cesty byla Labská bouda, ke které nás ovšem ještě čekal pořádný kus cesty. Nad Voseckou boudou nás už čekal hřeben Krkonoš, který vede z Tvarožníku respektive z chaty (schroniska) Szrenica. My jsem si z Tvarožníku na zmíněnou chatu došli, obešli ji a spodem pod chatou se vrátili zpět na Tvarožník. Aby naše cesta byla trochu zpestřená tak jsem nešli přímo po hřebeni ale různě jsme procházeli jeho části s okolím, proto z Tvarožníku naše kroky nevedli přímo po cestě Českopolského přátelství, ale šli jsme po zelené tur.značce traverzem do Polska, přes mokřady po dřevěných chodnících, což bylo příjemnější než jít kamenitou cestou, která nás ovšem čekala, ale to jsme nevěděli. Cesty v polských Krkonoších jsou opravdu zajímavé a hlavně jiné než v té české části, jsou víc kamenité a tudíž náročnější. Touto cestou jsme došli do Sněžných kotlů prošli okolo krásných Sněžných ples (stawů), což byla příjemná místa na odpočinek a krátkou svačinku a dále nás tato kamenitá cesta dovedla až k odbočce na Vysoké kolo. Kopec to byl tedy pořádný a vzhledem k tomu že intenzivně svítilo slunce tak jsme se taky řádně zapotili, ale na vrcholu tedy zpět na hřebeni Krkonoš foukal poměrně silný vítr, který nás stíhal ochlazovat. Dostali jsme se tedy na hřeben kterým jsme se vraceli zpět k Tvarožníku. Cesta vedla nad Sněžnými jámami ve kterých jsme před chvíli byli, šli jsme okolo meteorologické stanice u Vysokého kola až k odbočce k prameni Labe, kde jsme odbočili a už značně znavení došli okolo pramenu Labe na Labskou boudu. Ubytování jsme měli opět zamluvené, takže bylo vše ok, jen jsme byli trochu překvapeni z úrovně ubytování. Pokoj byl studený a vlhký až zatuchlý a sprcha byla přímo nepoužitelná.Vzhledem k tomu že jim netekla teplá voda po celé chatě, tak jsme dostali klíč od lepšího pokoje kam jsme se šli vysprchovat, ale k našemu údivu i tento pokoj byl téměř stejný jako ten ve kterém jsme bydleli, koupelna špinavá vybavení socialistické ještě z doby největší slávy této chaty a když bych měl zaplatit za takový pokoj okolo 400 za noc a osobu tak by mi to přišlo nepřiměřené. My jsme byli ovšem připraveni na ledacos, neměli jsme velké nároky na ubytování, podstatné bylo že na nás nepršelo tak jsme si po vykoupání a uvaření večeře zalezli do vlastních spacáků a spokojeně usnuli.

Pátý budíček nás opět v 7h probudil do krásného dne plného slunce a dalších očekávání z cesty. Naše další putování vedlo k již legendární chatě Martinovce, u které jsem zavzpomínal na školu v přírodě, protože jsme tady byli tenkrát ubytovaní. Z Martinovky jsme s Janou pokračovali na hřeben, který jsme jenom přešli pod Smilcem opět do Polska na zelenou značku ze které jsme včera sešli. Cesta pořád vedla po kamenech, traverzem pod hlavním hřebenem Krkonoš a měli jsme po ní dojít až ke Špindlerovce, jenomže Poláci udělali změnu značení kterou jsme v mapě neměli, kdy nás značka po chvíli vyvedla opět nahoru na hřeben k Petrovým boudám odkud jsme seběhli k již avizované Špindlerovce. Z této chaty se stal 3hvězdičkový hotel orientovaný na jiné návštěvníky než klasické turisty, proto jsme se zde ani nezastavovali jenom si Jana vzala razítko do notýsku a šli jsme už po hřebeni směrem k Luční boudě, kde byl cíl naší dnešní cesty. V původním plánu bylo sejít kousek za Špinderovkou opět traverzem do Polska a obejít Malý a Velký staw podobně jako Sněžné kotly, ale Jana navrhla že půjdeme horem, že je unavená, že bychom si to mohli zkrátit a udělat si tedy takový odpočinkový den. S návrhem jsem souhlasil a proto nás čekalo už jen 7,5km do cíle. Cesta utíkala rychle, za chvíli jsme byli u Poledních kamenů, kde byla hromada Poláků, proto jsme se zde ani nijak nezdržovali a šli o kousek dál na vyhlídky nad Velkým a Malým stawem (plesem). Z vyhlídek to byl už jen kousek na Luční boudu. Ubytovaní jsme měli opět zamluvené v turistické noclehárně, která nás překvapila svým komfortem. Ubytování v této boudě bylo asi ze všech nejlepší. Na půdě této chaty byla velká místnost s kobercem na kterém se spalo ve vlastním spacáku u toho byly nové a čisté sprchy u umyvadel fén, prostě pohoda a za cenu ubytování 230kč za osobu jsme měli ráno nachystanou i snídani. S námi v ubytovací místnosti spali ještě dvě Češky a dva Němci, všichni byli ohleduplní takže byla pohoda akorát byla podlaha asi trochu z kopce směrem k obvodovým zdem, protože jsme měl pořád pocit že ležím hlavou dolů, příště budeme muset zkusit spát jinak.

Šesté ráno jsme si došli na snídani která byla podávaná formou švédského stolu s velkým výběrem jídla s tradičními borůvkovými koláči a borůvkovým jogurtem (všude kolem totiž dozrávali borůvky ?) najedli jsme se do sytosti a vyrazili přes Úpské rašeliniště směrem na Sněžku. Na Sněžce jsme viděli napůl rozpadlou Polskou meteorologickou stanici, která se rozpadla letos z jara. Udělali jsme pár fotek, podívali se na obzor na naší dnešní cestu a vyrazili směrem k Pomezním boudám. Tato cesta je pohodová, 7km se jde z kopce okolo chaty Jelenky, stále po hřebeni takže o krásné výhledy není nouze. U Pomezních bud, tedy v Horní Malé Úpě se jel zrovna nějaký cyklistický závod do vrchu takže tam bylo dost lidí, proto jsme si jen koupili zmrzlinu na ochlazení a pokračovali dále po hřebeni po zelené tur.značce směrem k Žacléři. Po cestě jsme si ještě udělali odbočku do Horních Albeřic, kde měla být přístupná expozice vápenných lomů, což taky byla, ale nebyly to nějaké doly jak jsem se domníval ale pouze 3 povrchové doly tedy 3 jámy v zemi, které byli stejně už značně zarostlé, takže nic zajímavého. Trochu zklamáni, že jsme opět klesali z hřebene zbytečně jsme se na něj vrátili a pokračovali přes Mravenčí vrch na Rýchorské boudy, kde jsme spali. Rýchorská bouda patří Krnapu a slouží především na vlastivědné vzdělávání dětí a jejich pobyty jako např.školy v přírodě apod. Byla to asi nejčistší chata a taky nejklidnější za nejméně peněz, mohu vřele doporučit.

Poslední sedmý den ráno nás pod dohledem sluníčka čekala cesta do Horního Maršova, kterým jsme jenom prošli a pokračovali na hrádek Aichelburg, od kterého jsme po místním značení došli směrem k Vlašským boudám od kterých jsme si vyšlápli kopec k Černohorskému rašeliništi, kde jsme si prošli naučnou stezku, podívali se na vyhlídku a pokračovali k vrcholu dnešního dne a tím byla rozhledna na Černé hoře. Před výstupem na rozhlednu jsme se ještě došli podívat k TV vysílači a pak už jsme se těšili na rozhlednu odkud byl nádherný výhled do okolí a byl také vidět krásný Liščí hřeben z Černé hory směrem na chatu Výrovku. Při tomto pohledu jsem se nemohl zbavit myšlenky nekončit v Janských lázních, ale pokračovat zpět do centra Krkonoš touto cestou a postupně z Výrovky třeba údolím Bílého Labe sejít do Špindlerova mlýna a přes Medvědín, Zlaté návrší a Lysou horu dojít na Čertovu horu a dolů opět do Harrachova odkud nám byl doporučen Simonou krásný hřeben Polských Jizerek, přes který kdybychom přešli tak se dostaneme do Lužických hor a dále přes České Švýcarsko můžeme dojít do Krušných hor, kterými se dostaneme do Českého lesa a na Šumavu ze které můžeme přejít do Brd a přes Brdy dojít domů pěšky ?. Třeba to někdy zrealizujeme ?, ale plán byl jiný proto nás z Černé hory červená tur.značka zavedla do Janských lázní kde jsme si dali vynikající zmrzlinu na kolonádě, počkali na bus, kterým jsme odjeli domu a tím se skončilo naše týdenní putovní po Jizerských horách a Krkonoších. Byla to celkově pohoda celková vzdálenost byla nějakých cca 170km a líbilo se nám to natolik, že jsme se rozhodli že jen co se doma vypereme a odpočineme, tak vyrazíme do dalších hor tentokrát do Tater, kam jsme odjížděli za týden, ale to je již jiný příběh a jiné vyprávění.

napsal: Roman

 

Více z této kategorie:

Související položky (podle značky)

Aktuality

  • Nový cestopis

    29.8.2016
    Právě jsme se vrátili z cesty Balkánem od Bosny po Makedonii. V nejbližších týdnech spracujeme nasbíraný materiál a nachystáme reportáž. Během zimy se můžete těšit i na besedu.

     

  • Nový cestopis

    9.2.2016
    Připravujeme cestopis z přechodu Korsické GR20 a celkové návštěvě tohoto ostrova.

     

Besedy

  • Beseda o Rumunsku 22.3.2016
    Beseda o Rumunsku 22.3.2016

    Zveme Vás na další z řad cestovatelských besed, tentokrát bude příjemné vyprávění Romana Ulče o cestě do Rumunska.

Nahoru