Přechod Vysokých Tater 2009

22.8. - 30.8.2009
Po týdenním odpočinku jsme se s Janou vydali na putování přes Vysoké Tatry. Cesta byla plánovaná relativně narychlo kdy po návratu z Krkonoš jsme se chtěli ještě někam podívat a myšlenka Tater, která tady byla už od začátku léta se stala skutečností. V pondělí jsem nakoupil mapy a začal plánovat. Při pohledu na server turistické mapy.sk, mě do očí praštil krásný hřeben Západních Tater který přechází až do Vysokých. Volba v tu chvíli byla naprosto jasná, zvolili jsme tedy přechod Vysokých Tater ze západu na východ.

Během týdne jsme opět nakoupily potraviny, na poslední chvíli si vzpomněli že by bylo dobré mít i cestovní pojištění a po nákupu jízdenek už bylo vše připraveno na cestu. Plán byl takový že jsme večer jeli busem z Prahy do Ružomberoku odkud nám jel vlak do Nižné s přestupem v Kralovanech a z Nižné nás už jen bus odvezl do Zuberce, což byl náš výchozí bod celé cesty. Ze Zuberce byl plán vystoupit na hřeben Západních Tater ze kterého jsme měli jen sestupovat do chat na ubytování a vždy ráno vystoupat zpět na hřeben stejnou cestou abychom prošli celý hřeben. Touto cestou jsme se měli dostat až do Vysokých Tater, kde jsme měli v plánu projít některé doliny a vystoupit na Kriváň a z Popradu se vrátit zpět do Prahy.
Zuberec jako výchozí místo nebylo příliš optimální, ale do výchozích míst Západních Tater jsou velmi špatná spojení veřejnou dopravou. Po dlouhé a náročné cestě plné přespávání na nádražích a očekávání lepšího počasí, protože nás cestou doslova fackoval vítr se silným deštěm, jsme vystoupily v 6,30 ráno z busu v Zuberci. Drobně mrholilo tak jsme vytáhli pláštěnky a vyrazili na cestu, která první hodinu vedla po asfaltce k osadě Huty, kde začínal očekávaný hřeben. Mrholení místy ustávalo tak jsme se těšili, že by se mohlo vyčasit, ale nestalo se tak. Stoupání na hřeben pod Sivý vrch bylo příjemně zpestřováno výškovými tabulkami každých 100m.n.m. takže jsme krásně sledovali jak nastoupáváme výškové metry, háček byl v tom že jsme nevěděli do jaké výšky se musíme dostat ? a taky plně naložené batohy nás pěkně tížili. Vzhledem k tomu, že jsme stoupali do mlhy a mraků tak jsme neviděli kam jdeme, jen se občas mlha rozestoupila a byl vidět Liptovský Mikuláš s vodní nádrží Liptovská Mara. Chvílemi mrholení ustávalo, ale zase čím jsme byli výš tím se zvedal silnější vítr což s velkým batohem a v pláštěnce bylo zajímavé. Po cca 3hodinách chůze a překonání řetězy zajištěných úseků jsme vylezli na Sivý vrch. Dlouho jsme se zde nezdrželi, protože nás neustále bičoval silný vítr, díky mlze výhledy nebyli žádné a do toho všeho mrholení bylo čím dál intenzivnější a postupně přecházelo ve vytrvalý déšť. Tato kombinace měla za následek to, že jsme měli za chvíli dost mokré boty, protože nám voda stékala po nohách horem právě do bot. Další záchytný bod na hřebeni bylo sedlo Pálenice u kterého jsme začali přemýšlet o změně plánu a bylo nám jasné že dojít do plánovaného cíle na Žiarsku chatu, by bylo spíš utrpení než radost. Volba byla jasná, nejbližší cestou sestoupit na nejbližší chatu Zverovku, která byla ovšem vzdálená 3 a půl hodiny cesty. V tu chvíli jsme si uvědomily odlehlost hřebene od civilizace a nezbývalo nám nic jiného než vyrazit na cestu. V botách jsme měli už pořádně mokro ledový vítr nás bičoval díky tomu pršelo ze všech stran a cesta nějak neutíkala. Z hřebene jsme měli odbočit k chatě z Brestové, jenomže ona má dva předvrcholy, které jsme v té mlze neviděli a tudíž jsme si vždycky říkali, že jsme už nahoře ale ono to pořád pokračovalo, cesta byla nekonečná. Když jsme konečně dorazili na Brestovou tak jsme jen koukli na rozcestník a ve chvíli kdy jsme chtěli vyrazit, tak jsme zahlédli že za námi se k rozcestníku blíži dvě postavy. Počkali jsme tedy na ně. Byli to dva kluci kteří šli téměř celou cestu za námi jen jejich výchozí bod nebyl Zuberec, ale přímo Huty kam se dostali stopem z Mikuláše. Taky přemýšleli jestli jít dál nebo s námi sejít na Zverovku. Nedokázali se hned rozhodnout tak jsme s Janou vyrazili s tím že nás když tak dojdou. Čím jsme byli níž v údolí tím přestával vítr, bylo tepleji a dokonce i přestávalo pršet. Jako by jsme přišli úplně do jiné krajiny. Kousek před Zverovkou nás kluci došli a na chatu jsme dorazili společně. Ubytovaní jsme byli za 9eur v místnosti pro 8 lidí, kde jsme byli mi čtyři. Ihned jsme začali sušit boty v místní sušárně, na první vysušení nám velmi dobře posloužil toaletní papír, protože noviny jsme nikde nesehnali. Uvařili jsme si večeři a začali plánovat cestu na další den. Bylo mi jasné, že pokud chceme dodržet časový plán tak se na hřeben nemůžeme vrátit stejnou cestou, jako jsme sešli, ale vyjdeme o kus dál konkrétně na Baníkovské sedlo. Předpověď počasí slibovala pěkný den, tak jsme se mohli těšit.
Druhý den ráno bylo opravdu jasno a krásný výhled z pokoje nás vytáhl z postele v 7h a po 8h jsme už vyráželi k dalším dobrodružstvím. Naši spolu cestovatelé ráno vyrazili cca o 5 min dříve stejnou cestou, akorát měli v plánu přejít přes Ostrý Roháč a za ním sejít k útulně v Jamnické dolině. My s Janou jsme měli v plánu z hřebene sejít už z Plačlivého, protože se jí nechtělo zase překonávat řetězy zajištěné cesty přes Ostrý Roháč(to ovšem netušila co nás čeká ve Vysokých Tatrách ?) a přes Žiarské sedlo dojít také do útulny v Jamnické dolině, kde jsme byli s klukama domluveni že se potkáme. Cesta na hřeben trvala opět cca 3h do pořádného kopce a než jsme tam stihli vyšplhat tak se vytvořili opět mlhové mraky a zase nebylo nic vidět. Tyto mraky se vytvořili z toho jak byly lesy a skály mokré z včerejšího celodenního deště do kterých svítilo slunce, tak se ta voda začala vypařovat a byla tedy mlha. Na hřebeni opět foukal celkem nepříjemný vítr, proto jsme po krátké svačině v sedle začali stoupat na Baníkov. Za Baníkovem byli opět některá exponovaná místa zajištěná řetezy a protože byla mlha tak jsme ani neviděli jaké srázy jsou pod námi, což bylo možná dobře ? i když je fakt že nám s Janou výšky nedělají problém jen si Jana není na řetězech moc jistá, nemá v úchyty moc důvěru a neví jestli by se rukama udržela kdyby jí nohy podjeli, proto jsme šli pomalu a opatrně. Za Baníkovem jsme téměř nevědomky přešli Tri kopy, protože v mlze toho moc vidět nebylo, až jsme došli na Plačlivé. Místy se mlha rozestoupila nebo jí spíš vítr rozfoukal, takže jsme chvílemi viděli i kam jdeme a Tatry nám ukazovali svojí krásu v podobě Ostrého Roháče. Sestoupili jsme tedy přes Žiarské sedlo do Jamnické doliny a po cca 9h cesty, našli krásnou útulnu ve které už byli dva další turisti. Byli to Slováci z Trenčína, kteří už pěkně zatopili, takže bylo vevnitř příjemně teplo, možná až horko. Po seznámení a prohození pár slov jsme se začali vybalovat, já se šel opláchnout do nedalekého potoka a pak jsem začal vařit večeři. Mezi tím přišli i kluci, se kterými jsme se včera potkali. Nakonec se rozdělal oheň ještě venku před útulnou, Slováci si opekli buřty a po dlouhé konverzaci se šlo spát.
Třetí den ráno jsme všichni vstávali v 6h, kdy Prokop (jeden z Čechů) nastavil jako budík pěknou melodii vážené hudby, takže bylo vstávání o to příjemnější. Po vydatné snídani, jsme opět vyrazili směr hřeben, což tentokrát znamenalo jen hodinu a půl výšlapu do Sedla pod Hrubým vrchom. Ze začátku jsme šli úplně všichni společně, na rozc. pod Hrubým vrchom se od nás odpojili Slováci a s klukama jsme dnes šli společně dál. Počasí bylo ukázkové, jasná obloha byla od kraje do kraje, jen na hřebeni tradičně foukal silný vítr. Už jsme si na něj prakticky zvykli tak jsme neotáleli a pokračovali po dosažení hřebene na Hrubý vrch, což byl první z dnešních pěti vrcholů. Jasné počasí a sluníčko nám hned zlepšilo cestu a mohli jsme se neustále kochat krásnými sceneriemi hor a hlavně úchvatnými hřebenovými cestičkami všude okolo. Cesta ubíhala dobře, za chvíli jsme vystoupali na Končistou, za ní nás čekal Klin a po něm hřeb dnešního dne a tím byla Bystrá. Pod Klinem v Gáborově sedle jsme s Janou nechali batohy, abychom je netáhli na Bystrou, protože jsme věděli, že se touto cestou budeme vracet. Z Bystré byli krásně vidět Vysoké Tatry, hřeben Nízkých Tater a taky pokračující hřeben Západních Tater, který je ovšem uzavřený z Pyšného sedla až na Temniak, proto jsme s Janou museli tento úsek obejít přes Polsko. Na Bystré jsme se rozloučili s klukama, vyměnili si tlf.čísla, protože oba jsou taky z Prahy, takže jsme se domluvili, že spolu třeba někdy podnikneme nějaké cesty. Kluci z Bystré sestoupili přes Pyšné sedlo Kamenistou dolinou do Podbanského a další den měli v plánu vylézt na Kriváň a na nás s Janou čekalo vyzvednout batohy a pak cesta hřebenem přes Zadni Ornak a Ornak k chatě Hali Ornak. Čím jsme byli blíž k této chatě, tím bylo v okolí obrovské množství lidí, kteří se ale večer začali vytrácet směrem ke svým domovům, protože nedaleko je Zakopane. Tato chata je krásná srubová stavba, byli jsme ubytováni za 5 EUR v takové hale v prvním patře, kde jsme byli sami, zatím. Vzali jsme si vařič a šli si nejdříve ven před chatu uvařit večeři, protože sprchy s teplou vodou fungovali od 19 do 22h. Po večeři se naše hala začala plnit dalšími turisty a než jsme se vykoupali tak už tam bylo docela plno a další přicházeli. My jsme měli naštěstí dobré místo, takže jsme tento cvrkot pozorovali už ze spacáků a postupně se nám zavírali oči až jsme usnuli.
Čtvrtý den nás čekala dlouhá cesta proto jsme vstávali už v 5h ráno, po probuzení jsme naházeli věci do báglů a vyrazili potichu z chaty s tím, že si snídani uděláme cestou v místech, kde bude poslední možnost nabrat vodu. Jenomže jsme toto místo přešli, protože v mapě bylo značeno trochu něco jiného, proto jsem se musel pro vodu vrátit necelých 10min zpět. Po snídani jsme už pěkně šlapali zpět na hřeben konkrétně tedy na Temniak. Cestou jsme potkali kamzíka který z nás byl trochu vystrašený, ale nakonec v klidu odešel pryč a mi jsme mohli nerušeně pokračovat dál. Počasí bylo opět ukázkové na hřebeni tradičně foukalo, ale nějak silněji než jiné dny, tak jsme se s větrem prali, co to šlo. Díky brzkému vstávání jsme byli na hřebeni úplně sami, jen v dáli jsme zahlédli jednoho člověka, který vstával asi ještě dřív. Po nějakých 4h stoupání jsme konečně dosáhli vrcholu Temniaku a viděli krásný hřeben, který jsme měli v plánu přejít a za námi byl vidět nepřístupný hřeben k Pyšnému sedlu, v pozadí z Bystrou. Byli to nádherné pohledy. Z Temniaku hřebenová cesta vede přes tzv.Červené vrchy na Kasprowy wierch, kde je konečná stanice lanovky, takže opět v okolí bylo obrovské množství Poláků. Během přechodu Červených vrchů jsme došli toho člověka, kterého jsme viděli z Temniaku, byl to Čech, který měl za sebou podobnou cestu jako mi, jen šel sám. Prohodili jsme pár vřelých slov s někým komu jsme rozuměli a pokračovali dál. Během cesty jsme se sním ten den ještě párkrát potkali ale před Kasprovym wierchom jsme šli už sami. Velké množství lidí v okolí Kasprowa wierchu mělo za následek, že jsme museli dost čekat na překonání řetězů u Svinice, kterou měli Poláci za cíl své cesty, jenomže pro nás to byl jen další kopec v dnešním dni, kdy dnes jsme jich přešli 7. Považovali jsme Svininu za takovou bránu do Vysokých Tater, protože za tímto kopcem už byla cesta ostřejší a kamenitá. Za Svininou jsme v sedle Zawrat opustili hřeben, který dál pokračuje přes známou a náročnou Orlu Perc a sešli jsme do Doliny Pieciu Stawow Polskich na jejímž konci jsme měli cíl dnešní cesty ve stejnojmenné chatě. V celé této dolině je několik velkých ples, takže se bylo opět na co koukat. U chaty jsme si opět uvařili večeři a pak vešli dovnitř do jídelny kde se mělo opět spát na zemi za 5 EUR (je dobré sebou mít drobné pokud chceme platit v Eurech). Jenomže tam bylo tolik lidí, že nám nebylo jasné jak se tam všichni vejdou a hlavně mi jsme byli už dost unavení a ostatní se pořád bavili a dokonce tam měl i jeden člověk kytaru, takže se i zpívalo. Proto jsme s Janou přemýšleli jak to vyřešit až nás napadlo, že před chatou pod střechou je taková žulová lavice na které by se dalo pěkně spát, proto jsem se zeptal na recepci jestli tam můžeme jít což nám nebylo zakázáno, ale ani dovoleno, že prý se to nesmí, ale pokud tam budeme tak nám nikdo nic neřekne. Sebrali jsme si tedy věci a šli bydlet ven. Nakonec to byla jedna z nejkrásnějších nocí za celou cestu. Díky dobrým spacákům nám bylo krásně teplo, i když venkovní teplota bylo okolo 5st., ovíval nás teplý vánek z ples, měli jsme ráno po probuzení krásné výhledy na štíty, které obklopovali celou dolinu, prostě pohoda.
Pátý den ráno jsme vstávali v 6h uvařili si snídani a vyrazili opět do kopců, tentokrát už Vysokých Tater. Za touto chatou jsme lehce nastoupali na vrstevnici okolo Opalonyho wierchu, abychom se dostali k chatě u Mořského oka, což je název jednoho ze dvou ples pod Rysmi z Polské strany. Asi tušíte, co bylo cílem naší dnešní cesty, ano byli to Rysy. Četl jsem, že cesta na tento dvoj vrchol je z Polské strany náročnější než ze Slovenska tak jsme se těšili co nás čeká. I Když jsme vyráželi brzo ráno, tak než jsme došli k chatě u Mořského oka, bylo na cestě dost lidí, kteří dojeli kousek od této chaty autem a tudíž ušetřili nějaký ten čas. Nicméně jsme s Janou nasadili naše turistické tempo a postupně jsme je předcházeli a nechávali daleko za sebou. Cesta od chaty u Mořského oka vedla přímo okolo plesa, které z půlky obkroužila, pak nás čekal prudký výstup na skalní morénu druhého plesa, které je výš položené, tam jsme si dali svačinku a pokračovali dále, kdy i toto druhé pleso cesta obkružovala zhruba z poloviny a po opuštění hladiny tohoto plesa nás už čekal opravdu výstup na Rysy. Poláci mají veškeré cesty pěkně upravené, takže se šlo po kamenných schodech které se klikatili pořád nahoru a nahoru a nahoru. Nějakých cca 200-300m pod vrcholem začala být cesta zajištěná řetězy, takže se výstup trochu zpomalil a to tak že tento poslední usek jsme šli cca 45min a to jsme se ani moc nezastavovali. Naštěstí jsme většinu lidí nechali za sebou na svahu, takže nás nikdo nezdržoval od výstupu a zezhora taky prakticky nikdo nešel, protože bylo ještě dopoledne a to většina lidí leze teprve na kopec. Počasí bylo krásné, takže jsme se cestou kochali krásnými výhledy na okolní štíty. Na vrcholu bylo tradičně hodně lidí, tak jsme udělali jen vrcholovou fotku, snědli svačinu a vyrazili dolů do Slovenska. Hned pod vrcholem začalo celkem vydatně pršet, tak nám ani nebylo líto že jsme se na vrcholu nezdrželi déle. V chatě pod Rysy bylo totálně narváno, tak si tam Jana jen doběhla pro razítko a pokračovali jsme dál směrem k Popradskému plesu. Během cesty přestávalo pršet, pak zase začalo a tak pořád dokola, takže jsme se nikde cestou nezdržovali a krátce po 15hodině jsme dorazili do chaty u Popradského plesa, kde jsme se ubytovali. Byla to pro nás slast, protože jsme po několika dnech mohli použít teplou sprchu bez toho aby na ní byla fronta ?. Po najedení a několika doslova průtržích mračen jsme se ještě došli podívat na Symbolický cintorín, který je vzdálený cca 20min chůze, kde mají své pamětní desky lidé kteří zemřeli v Tatrách. Když jsme se vrátili zpět na chatu, tak jsme si došli ještě na večeři do restaurace, mezi tím k nám do pokoje byli ubytovaní dva Poláci, kteří byli úplně promočení takže vehementně sušili. Předpověď počasí na další den byla velmi nepříjemná, mělo celý den pršet, tak jsme přemýšleli nad eventuelním náhradním plánem. Nakonec jsme to nechali osudu a čekali co bude ráno.
Šestý den ráno byla obloha úplně jasná a slunce nás tahalo z postele, tak jsme hned po snídani vyrazili za poznáním další části Vysokých Tater. Tento den bylo v plánu dojít do Štrbského plesa, odkud Mlýnskou dolinou dojít na Bystré sedlo a Furkotskou dolinou se vrátit zpět s odbočkou na chatu pod Soliskom, kde jsme chtěli spát. Cesta do Štrbského plesa utíkala rychle, sluníčko nás pěkně hřálo tak jsme doufali že toto počasí vydrží a nepřijde předpovídaný déšť. Ze Štrbského plesa cesta začala pomalu stoupat Mlýnskou dolinou až jsme se dostali ke známému vodopádu Skok. Tam jsme si dali svačinku a posilněni jsme vyrazili okolo tohoto vodopádu nahoru dál do doliny. Na konci této doliny je pomník záchranářům, kteří tady spadli s vrtulníkem před mnoha lety a ještě tam byli některé zbytky havarovaného vrtulníku. Cesta byla pořád strmější až nás dovedla do Bystrého sedla, které bylo z obou stran lehce zajištěné řetězy. V těchto místech na nás sluníčko už moc nesvítilo, honili se tady mraky, ale nebyli dešťové tak jsme byli v pohodě. Ve Furkotské dolině jsme šli okolo dvou ples a postupně klesali k odbočce na chatu pod Soliskom. Když jsme dorazili do této chaty a chtěli se ubytovat tak nás překvapilo že na ubytování nejsou moc vybaveni, že to je opravdu nouzové nocování, protože neměli vůbec koupelnu a voda jim tekla tak že skoro vůbec, že prý mají s vodou nějaký problém a měli na ubytování dvě místnosti ve kterých byli palandy pro 3lidi nad sebou, takže celkem se tam vešlo 11lidí. Trochu nás to tady zklamalo a přemýšleli jsme jak budeme řešit otázku vody, která tady pitná nebyla a prakticky ani netekla. Nakonec jsme došli k závěru, že se vrátíme cca 15min zpět na rozcestí pod chatou, kde tekl vydatný potok a tam si pro vodu dojdeme a taky se tam opláchneme a uvaříme si večeři. Sbalili jsme tedy to co jsme potřebovali k večeři a šli ke zmíněnému potoku. Našli jsme tam krásné místečko, kde se dalo opláchnout, nabrali jsme tam vodu do ešusu na večeri a pak i do lahví na pití. Strávili jsme tam příjemný večer a pak se vrátili zpět na chatu, kde jsme už měli jednoho nocležníka, který už spal. Vlezli jsme si tedy taky pod peřinu a šli spát, protože předpověď na další den opět slibovala déšť, který měl přijít už v 11h dopoledne a proto jsme měli v plánu vstávat velmi brzy abychom do té 11h už byli na cestě zpět z Kriváně na který jsme chtěli vyrazit.
Sedmý den jsme vstávali v půl páté, brali jsme jen jeden batoh který jsme měli už sbalený z večera, takže jsme potichu odešli k našemu potoku, kde jsme si uvařili snídani a pak už pokračovali dolů na červenou tur.cestu, která nás dovedla k Jamskému plesu, odkud vede cesta na Kriváň. Mraky se pěkně honili nad našimi hlavami ale zatím nepršelo. Měli jsme to spočítané že budeme na vrcholu v 9h ráno, abychom měli dostatek času na sestup dolů. Foukal docela silný vítr, který dešťové mraky přihnal o něco dříve, takže už při výstupu lehce mrholilo což nám výstup moc neusnadňovalo, protože byla skála mokrá a v pláštěnce se blbě leze nahoru. Mraky byli naštěstí vysoko, takže jsme viděli do dálky na Nízké Tatry a s nastoupanými metry se nám otevírali pohledy i do centrální části Vysokých Tater, konkrétně do Koprovej doliny a na Liptovské kopy. Kousek pod vrcholem jsme přemýšleli jestli se nemáme otočit, protože cesta byla velmi špatně značená a po kluzkých skalních plotnách jsme si cestu neužívali a jen jsme vzpomínali na polskou část Tater, kde měli chodníky pěkně upravené. Nakonec jsme nahoru došli za mírného mrholení, udělali vrcholové foto a vyrazili na cestu zpět. Při klesání jsme potkávali další lidi kteří šli nahoru, tak jsme si říkali že nejsme jediný blázni, kteří v ne úplně optimálním počasí jdou na kopec. Hodně z potkávaných lidí bylo v maskáčích tak nám to nedalo a jednoho jsme se zeptali jestli patří všichni k sobě. Potvrdil nám že ano, že další den se tady bude konat mezinárodní výstup na Kriváň, Klubu přátel armády. Byli jsme tedy nakonec rádi že jsme na Kriváň šli dnes, protože další den tam muselo být opravdu hodně lidí. Cestou dolů se déšť zintenzivňoval takže sestup s pláštěnkami byl nutnosti. Opět nám po nohách zatékala voda do bot, takže jsme na chatu došli opět v mokrých botách ?. Dali jsme je tedy po příchodu sušit a došli si do chatové restaurace na dobrou večeři.
Do posledního osmého dne našeho putování po Tatrách nás přivítala jasná obloha, takže jsme se zbytečně nezdržovali a po snídani vyrazili na sestup do Štrbského plesa, odkud jsme jeli vlakem do Starého Smokovce. Odtud jsme okolo lanovky vyběhli na Hrebienok a pokračovali v davu lidí, které lanovka vyvezla nahoru směrem k Zamkovského chatě. Chtěli jsme ještě nechat jeden batoh v Renierové chatě, jenomže jsme jí omylem přešli což mě mrzelo, ale nedalo se nic dělat, značení v tomto místě bylo poněkud nepřehledné, protože tam je hodně cest na malém prostoru a do toho všude hodně lidí, prostě začátek této cesty se nevydařil. Za chvíli jsme prošli okolo Zámkovského chaty a pokračovali dál Malou Studenou dolinou k Teryho chatě. Cestou jsme potkali kamzíky, kteří už byli na turisty zvyklí, takže je všichni využívali k focení a mi jsme toho využili k tomu, že jsme hodně lidí předešli ?, protože nás čekal přechod Pričneho sedla, které je prý náročné a hodně zařetězované. Než jsme došli k Teryho chatě tak se opět z údolí přihnali mraky které nám bránili ve výhledech, jen tu a tam se ukázala modrá obloha z Lomnickým štítem a celým Lomnickým hřebenem. U chaty teploměr ukazoval 7st., takže jsme se jen krátce nasvačili a pokračovali dále k Příčnému sedlu. Přechod tohoto sedla byl trochu náročnější, ale nebylo to zase nic tak hrozného takže jsme to úspěšně zvládli a pokračovali směrem ke Zbojnické chatě. Bylo nám líto že nízká oblačnost nám bránila ve výhledech, protože cesta vedla zajímavými místy okolo několika ples až ke zmiňované Zbojnické chatě. Tady jsme se opět nasvačili a pak nás už čekala jen poslední cesta dolů Velkou studenou dolinou, ve které jsme se loučili s Tatrami. Počasí se začalo lepšit což nám bylo líto, že nemohlo být takto pěkně při přechodu Priečneho sedla. Před Hrebienkom jsme ještě navštívili Renierovu chatu, kterou jsme ráno přešli a pak už sešli dolů do Starého Smokovce, odkud nás vlak dovezl do Popradu, kde jsme počkali na bus do Prahy. Vzhledem k tomu že bus nám jel až v 22,30 tak jsme ještě zašli do Popradského aquacentra pořádně se před cestou vykoupat a hlavně zrelaxovat do bazénu a páry, pak jsme navštívili cestou zpět na nádraží pěknou restauraci, kde jsme si dali dobrou večeři a pak už jen počkali na bus, který nás odvezl domů. Tím se skončilo naše putování Vysokými Tatrami.
Jsme zase bohatší o další zážitky a můžeme směle plánovat další cesty. Za těchto 8dní jsme prošli Vysoké Tatry ze západu na východ, každý den jsme šli cca 8-11h, spali tam kam nás nohy donesly, objevili krásu Polských Tater a pochopili, že se sem musíme ještě víckrát vrátit, protože západní část Vysokých Tater, tedy Roháče jsou nádherné a se svým hlavním hřebenem a bočními hřebeny tvoří nádherné scenerie, které nás lákají navštívit. Ve Vysokých Tatrách určitě někdy projdeme známou Orlu perc a navštívíme další doliny, plesa a štíty, jako je Zelené pleso, Lomnický štít, Jahňací štít, Koprovský štít, určitě si projdeme nekonečnou Tichou a Koprovou dolinu atd., je tady pořád co navštěvovat. A doufám, že mě Jana někdy vezme na přechod hřebene Nízkých Tater, který když jsem viděl tak mě láká přejít a dokonce se dá s tímto přechodem začít až v Košicích a jít přes Slovenský ráj až na Fatru. Máme se tedy na co těšit.
Horám zdar Roman

Více z této kategorie:

Související položky (podle značky)

Aktuality

  • Nový cestopis

    29.8.2016
    Právě jsme se vrátili z cesty Balkánem od Bosny po Makedonii. V nejbližších týdnech spracujeme nasbíraný materiál a nachystáme reportáž. Během zimy se můžete těšit i na besedu.

     

  • Nový cestopis

    9.2.2016
    Připravujeme cestopis z přechodu Korsické GR20 a celkové návštěvě tohoto ostrova.

     

Besedy

  • Beseda o Rumunsku 22.3.2016
    Beseda o Rumunsku 22.3.2016

    Zveme Vás na další z řad cestovatelských besed, tentokrát bude příjemné vyprávění Romana Ulče o cestě do Rumunska.

Nahoru