Beskydy 2012

4.-10.8.2012

Po dvou letech, kdy jsme se nikam nedostali, protože jsme museli zrekonstruovat dům nadešel konečně čas dalších výletů za krásami České republiky. Vzhledem k tomu, že jsme už nějakou dobu uvažovali o návštěvě Beskyd byla volba naprosto jasná. Nakoupil jsem tedy mapy pro naplánování cesty a protože jsou Beskydy dost malé tak jsem přidal k Beskydům i Javorníky a přechod jejich hřebene. Začínal se tedy rýsovat plán naší cesty a při pozorování map bylo rozhodnuto, přejdeme 3 ze 4 hřebenů v oblasti Beskyd a Javorníků. Při plánování cesty jsem vytýčil i místa přespání v horských chatách a také na místech, která mi podle mapy přišla vhodná na nocování v nějakém přístřešku apod. Místa na předpokládaný nocleh byla ovšem od sebe relativně daleko což dávalo tušit, že si dáme pěkně do těla, ale na druhou stranu nám tyto vzdálenosti pomohli naplánovanou cestu projít za 7dní. Při zamlouvání noclehu v chatě Slavíč mi řekli, že mají plno a nabídli mi přespání ve stanu někde na louce u chaty. Toto mě moc nepotěšilo, protože jsem původně stan brát nechtěl. Nedalo se tedy nic dělat, karty byli rozdány, cesta naplánovaná a teď už jen doufat že vyjde i počasí.

 V sobotu ráno jsme tedy dojeli vlakem do Lidečka, odkud naše putování začalo. Cesta vedla do kopce k Půlčínským skálám, které nám dali zabrat. Naše fyzička z minula byla pryč a s velkými, plně naloženými batohy byla fuška tyto skály vyjít, nehledě na to že za nimi vedla cesta dále do příkrého kopce. Na Půlčínských skálách jsme se připojili k červené turistické značce a uvědomili si, že po ní půjdeme další 3dny během kterých nás čeká cca 85km cesty. Dalším bodem na cestě byl vrch Makyta, přes který jsme pokračovali na Kohútku. Nocleh byl původně naplánován v turistickém přístřešku ještě cca 5km za Kohútkou, ale protože jsme viděli jaké přístřešky jsou v těchto horách rozhodli jsme se najít nocleh v okolí Kohútky. Toto rozhodnutí nám také podpořila únava, kterou jsme měli po celodenní cestě díky brzkému rannímu vstávání. Přímo v hotelu Kohútka byla zrovna nějaká svatba tak jsme tam působili jako exoti z jiné planety a protože ubytování nesplňovalo naše představy, podívali jsme se po okolí a našli vhodné turistické ubytování hned pod kopcem v chatě Javorka. Po ubytování a koupeli jsme si uvařili večeři, Jana si ještě ošetřila nohy, protože měla téměř nové boty, které neměla rozchozené a dělali se jí puchýře a šli jsme spát.

Ráno nás probudil intenzivní déšť, tak jsme přemýšleli, co budeme dělat. Sice jsme do deště vybaveni, ale cesty si tolik neužijeme a jít jen abychom někam došli nás nebaví. Šli jsme k chatařovi zjistit předpověď. Prý bude cely den slunce a déšť přestane během 20minut. Nechtěli jsme tomu věřit, ale začali jsme tedy balit a chystat se na cestu. Déšť opravdu přestal a během krátké doby vyšlo i slunce jak bylo předpovězeno, tak jsme byli rádi, že můžeme vesele jít dál. Tento den nás čekala další část hřebene Javorníků, kterou zahájil výstup na Malý Javorník, potom jsme došli na Stratenec, kde je rozhledna a památník osvobozovacích bojů. Na dohled byl Velký Javorník, kde jsme si chtěli dát svačinu, říkali jsme si, že na takovém vrcholu bude místo pro odpočinek. Nebylo, svačinu jsme si dali, ale seděli jsme na zemi, žádné místo pro odpočinek tam nebylo. V celých Javornících i Beskydech je strašně málo míst na odpočinek a pokud jsou, tak je to v místech kde bychom to vůbec nečekali, na druhou stranu na téměř každém vrcholu nebo hřebenové vyhlídce je ohniště, což nás udivilo že v CHKO se v klidu dělají ohně a vzhledem k blízkému okolí ohniště bylo jasné že tam lidé i spí pod stanem apod. Po svačině na Velkém Javorníku si Jana tradičně ošetřila nohy a vyrazili jsme dále. Cílem dnešního dne byla Bumbálka, od které byla kousek rozhledna Čarták u které byl v mapě malovaný přístřešek na nocleh. Tušili jsme po předchozích zkušenostech, že se v tomto přístřešku nebude moct spát, proto jsme na něj už tolik nespoléhali. Na rozhlednu jsme se nedostali, protože byla už zavřená a nechtělo se nám jít do nedalekého hotelu pro klíče. Došli jsme na Bumbálku, ve zdejším hotelu nás přístup personálu a ceny ubytování odradili a přesto že jsme byli unavení, šli jsme dál a doufali, že najdeme lepší ubytování. Další cesta se vyplatila protože o 1,5km dále, jsme došli k Masarykově chatě, kde nás přivítal příjemný chatař a za rozumné peníze ubytoval. Těšili jsme se opět na sprchu a večeři a potom už jsme jen ošetřili bolavé nohy a šli spát.

Další den nás už rovnou přivítalo slunce tak jsme se těšili na další cestu. Ovšem záhy nám radost zkazili Janiny problémy z nohama. Protože tušila z předešlých zkušeností, že bude mít puchýře vzala si s sebou i sandále aby mohla boty střídat, jenomže jak její nohy nebyli zvyklé na sandále tak jí sice už nebolely otlaky s velkých bot, ale pro změnu se jí dělali otlaky a puchýře jinde ze sandálů. Oblepili jsme její nohy maximálním možným způsobem, aby zvládla dnešní porci 30km. Je statečná proto to zvládla. Chtěl jsem jí maximálně odlehčit, proto jsme všechno těžké dali ke mně do batohu včetně jejích horobot a doufali, že to zvládneme. Jak se během cesty ukázalo tak Jana cestu zvládala celkem slušně, ovšem já jsem byl opět zničený jak před lety na Šumavě, kde jsem po 40km cestě nebyl schopný se ani navečeřet. Naše cesta vedla přes Sůlov, kde jsem byl už značně vyčerpaný. Jana se sama došla podívat na nedaleký Bílí Kříž a dále jsme pokračovali přes Malý Polom a Kozí hřbet k chatě Slavíč. Závěr cesty byl trochu zmatený, protože turistické značení vůbec neodpovídalo značkám v mapě tak jsme chvílemi nevěděli, zda jdeme správně, což nám na náladě moc nepřidalo. Ten den bylo úmorné vedro a i když jsme každý vypili obrovské množství vody byli jsme stejně dehydrovaní. Byl to náročný den a to nebyl ještě konec. Došli jsme k chatě Slavíč, kde nám dost strohým způsobem oznámili, že jim zemřel majitel chaty a že mají plno. Trochu mě tento přístup zarazil, protože jsem s nimi mluvil před pár dny a měli jsme příslib spaní někde na louce. Bylo nám řečeno že nic takového nejde že máme jít k další chatě, kde budou mít třeba volno. Další cesta pro nás nepřicházela do úvahy, byli jsme velmi unavení, proto jsme se nenechali odbýt a zkusili celou věc pořešit znovu. Naštěstí slečna, která byla u baru, byla vstřícnější a poslala nás na 500m vzdálenou louku, kde si můžeme postavit stan a přespat tam. Byli jsme za to rádi, natočili si tedy vodu do lahví a vyrazili. Louka byla pěkná, uprostřed lesa a dokonce na kraji louky byl i stůl s lavicemi, kde jsme si postavili stan a utábořili se. Podle mapy měl být nedaleko potůček, kde bychom se mohli umýt. Našli jsme ho, vykoupali se, uvařili večeři a po tradičním ošetření nohou šli spát. Ovšem v noci přišel velmi silný vítr s deštěm tak jsme půlku noci stejně probdili. Zvuky které vydával les za silného větru byli místy děsivé, občas si pod sílou větru na nás lehl stan, který byl bičován silným deštěm. Jen jsme doufali, že se nějaký strom nevyvrátí nebo nezlomí, aby na nás nespadl.

Naštěstí vše dopadlo dobře a ráno nás opět vítala modrá obloha a sluníčko. Po uvaření snídaně a udělání svačiny jsme opět vše sbalili, opět jsme kroutili hlavou nad tím, že nejsme schopni tuto činnost zvládnout rychleji než za hodinu a půl a po té vyrazili na další cestu. Jana si opět vyměnila sandále za horoboty, aby se jí nohy otlačili zase jinak. Dnešní den neměl být tak náročný, cesta vedla opět po hřebeni k Malé Prašivé, kde byl plánovaný nocleh. Chtěl jsem se také podívat na vrchol Malého Javorového, ovšem Jana navrhla, že bychom tento vrchol mohli vynechat a mít dnešní cestu kratší a ušetřený čas použít na relax. Souhlasil jsem, proto jsme na Malou Prašivou dorazili už ve 14h. Při svačině jsme uvažovali nad plánem dalších dní, a protože nás další den čekali dva nejvyšší kopce Beskyd a cesta dlouhá přes 30km, Jana navrhla, že bychom mohli ještě dnes sejít do Pražma, kde bychom přespali a tím měli zítřejší cestu kratší. S tímto návrhem jsem souhlasil, proto jsme se vydali po svačině na cestu, netušíc co nás dole čeká. Cesta do Pražma z hřebenu byla úmorná, Jana měla stále otlačené nohy což na náladě nepřidalo. V Pražmu, kde jsou dva hotely nás nebyli schopni ubytovat i když měli volno, že prý se jim to na jeden den nevyplatí a po nabídce že si připlatíme jen kroutili hlavou že to nejde a posílali nás do jiné vesnice vzdálené několik km mimo naší cestu. Je vidět že tržní hospodářství do zapadlých končin naší republiky ještě nedorazilo a přál bych jim, aby poznali jak si mají vážit každého zákazníka. Rozlobení jsme vyrazili z Pražma po silnici dále směrem kterým bychom šli zítra s myšlenkou, že za vesnicí si postavíme stan a nic nás nebude zajímat. Jak jsme řekli tak jsme udělali, jen jsme museli ujít další cca 4km. Vyhlédli jsme si louku hned u řeky a protože na té louce stál dům tak mi to nedalo se nezeptat zda jim nebude vadit že tam přespíme. Velmi vstřícný pán nás přivítal, řekl že to vůbec nevadí, umožnil nám natočit si vodu a tak nás na závěr dne potěšilo že obyčejní lidé jsou na celém světě stejně přívětivý. Postavili jsme si stan, v řece jsme se vykoupali, opět uvařili večeři a po již tradičním ošetření Janiných a už i mých nohou jsme šli spát s vědomím, že z odpočinkového dne byl jeden z nejnáročnějších dní, které jsme na této cestě zažili, že z pohodových 20km jsme opět ušli 30km.

Ráno byla opět modrá obloha, což nás těšilo dvojnásob, protože nás tento den čekala Lysá hora a Smrk. Po každodenním rituálu s vařením snídaně, děláním svačiny a balení všech věcí jsme vyrazili na očekávanou cestu. Čekalo nás dost velké převýšení a s bolavíma nohama jsme měli obavu jak to zvládneme. Ve vesnici Krásná jsme začali stoupat na Lysou horu, na kterou jsme po cca 2hodinách opravdu vylezli. Konečně jsme si připadali jako na horách. Okolní scenérie byli úchvatné, jen velké množství lidí na tomto vrcholu nám kazili celkový dojem z cesty. Dali jsme si svačinu a vyrazili dále. S kopce se šlo hůř jak do kopce, protože nám cestu znepříjemňovali otlačené nohy. Jana na tom začínala být lépe, protože jsme v minulých dnech neustálým laborováním s jejíma botama přišli na způsob jak je stáhnout a zašněrovat tak, aby jí boty seděli jak mají a nohy netrpěli. Takže její nohy se pomalu uzdravovali, ale moje nohy byli čím dál otlačenější, hlavně malíčky na které si pořád šlapu a také proto, že mě boty opouští a už mají některé místa tvrdá a roztrhaná a toto vše dře do nohy. Se zaťatými zuby jsme došli k přehradě Šance, okolo které jsme jen prošli a začali stoupat na Smrk. Cesta byla opět náročná i díky relativně nízkému a úzkému profilu cesty. Naše batohy se pořád někde zachytávali a vyhýbat se neustále větvím bylo náročné. Na Smrku jsme opět očekávali nějaké odpočinkové místo, které tam opět nebylo, jen zase ohniště a nic jiného. Dali jsme krátkou svačinu a seběhli kousek pod kopec, kde jsem dle průvodce věděl, že je chata Hubertka ve které by se mělo dát přespat. Jenomže skutečnost byla nakonec jiná. V chatě se sice přespat dá, ale jen pokud máte klíče od místních myslivců, kteří tuto chatu vlastní. Toto jsme nevěděli, ale měli jsme štěstí že zrovna ten den úplnou náhodou tam dorazili dva mladí lidé, kteří měli v plánu tam pár dní být. Vnutili jsme se jim do přízně a po domluvě jsme se i ubytovali. Kousek za chatou byl pramen, ke kterému jsme se došli vykoupat, před chatou jsme si uvařili večeři, popovídali s těmi mladými a šli spát.

Vzhledem k tomu že jsme předchozí den zvládli přejít jak Lysou horu tak Smrk, měli jsme celkem dobře našlápnuto a mohli jsme dnešní den mít konečně ten odpočinkový, který byl naplánovaný o dva dny dříve, ale díky výše popsaným situacím se nám jej nepodařilo uskutečnit dříve než dnes a kdo ví, jak by to dopadlo kdybychom neměl zamluvené ubytování na Pustevnách ? Ráno po tradičním balení a ošetření nohou jsme vyrazili na cestu skopce dolů. Jít takto po ránu nerozhejbaný skopce je náročné a vzhledem k tomu že cesta dolů byla dlouhá nějakých 7km nebylo o co stát. Naštěstí nám to uteklo, za hodinku a něco jsme byli dole a mohli se těšit na výstup na Radhošťský hřeben, ke kterému nás cesta vedla kolem Kněhyně za kterou jsme přehlédli odbočku k pomníku R.Valentové jen díky tomu, že jsem neměl mapu v ruce a z batohu se mi nechtěla vyndavat a než jsme se nadáli byli jsme na kopci Čertův mlýn. Krátká svačina nás posílila a tak jsme vyrazili na další cestu. Moje malíčky mi výrazným způsobem stěžovali cestu, protože při každém kroku jsem si na ně šlápnul a protože už byli velmi otlačené a puchýře popraskané nebylo to nic příjemného, tak trochu jsme si s Janou vyměnili role, kdy se její nohy téměř zahojili a tudíž běhala po kopcích jak je jí vlastní a já se za ní vláčel jako nějaký lazar. Přešli jsme kopec Tanečnice a seběhli na Pustevny, kde jsme se krátce po poledni ubytovali v chatě Šumná. Nějakou chvíli jsme počkali až opadnou davy lidí, které tam byli, čas jsme využili k relaxu a v podvečer se šli projít opuštěnými Pustevnami. Jana fotila Jurkovičovi chaty, které byli pěkně opravené a užívali jsme si ten klid. Vzhledem k tomu, že jsme měli po těch dnech vlastní instantní stravy, také chuť na něco jiného došli jsme si na večeři a potom šli spát.

Ranní vstávání bylo brzké díky odpočinku a také díky cestě, která nás dnes čekala. Měli jsme v plánu dojít do Valašského Meziříčí přes hřeben, který vede od Velkého Javorníku což je nějakých 34km. Sbalili jsme se a vyrazili do mlhou zavalených Beskyd na Radhošťský hřeben. Naštěstí se mlha záhy rozplynula a mohli jsme obdivovat výhledy všemi směry. Hlavně jsme si užívali, že na hřebeni nikdo nebyl, že se teprve toto místo probouzelo k životu a vychutnávali jsme si to o to víc. Cesta ubíhala chladným ránem rychle a během krátké doby jsme již klesali z Radhoště dolů, směrem na Pindulu. Tam jsme jen přešli hlavní silnici a opět začali stoupat do strmého svahu kolem Malého Javorníku směrem na Velký Javorník. Zde je turistická chata, kde jsme si dali svačinu, pokochali se krásnými výhledy do okolí, viděli odstartovat paraglidistku a pak nás čekala závěrečná cesta po 14km dlouhém hřebeni směrem k Valmezu. Hřeben byl mírně zvlněný, takže jsme neustále stoupali a klesali a těšili se na cíl naší cesty a hlavně na zítřejší setkání s kamarády v Janských lázních, odkud jsme měli naplánovaný výlet do Krkonoš. Po opuštění hřebene nás čekala úmorná a nekončící 8km dlouhá cesta mezi domky přilehlých oblastí k Valmezu. Téměř 2 a půl hodiny trvalo, než jsme se prokousali k nádraží, od kterého jsme kousek spali na zahradě tělovýchovné jednoty ve vlastním stanu. Ubytování bylo skromné, koupel proběhla v zahradním umyvadle pod studenou vodou, ale co bychom chtěli za symbolických 50,- . Po večeři jsme zalehli, nařídili budík na 4,15 a šli spát. V noci nás probudil lehký deštík tak jsme přemýšleli jestli máme vstát dřív, abychom neměli mokrý stan, protože jsme věděli že bude 3dny srolovaný v autě, aby nebyl plesnivý. Deštík sládl tak jsem zase na chvíli usnuli, než se zase mírně rozpršelo. Rozhodli jsme se tedy, že vstaneme dříve už před 4hodinou a sbalíme stan než bude víc mokrý. Déšť byl naštěstí jen mírný, takže vše proběhlo v pohodě a v půl páté jsme dorazili na nádraží, odkud nám v 5,07 jel vlak do Dvora králové nad Labem a pak busem do Janských lázní. Tím naše Beskydské putování skončilo a mohlo se začít krátké putování po Krkonoších.

Beskydy jsme do této doby moc neznali tedy kromě Radhošťského hřebene a musím konstatovat, že jsme si od těchto hor slibovali víc. Hřebenové cesty které jsme procházeli byli kompletně zalesněné což je dobře, ovšem díky tomu jsme si tam připadali jako u nás doma v okolí Vltavy a neměli jsme pocit, že jsme na horách. Jedině Lysá hora a Smrk nám dali tušit, že jsme na horách a ne doma na Vltavě. Každopádně jsme si celý výlet užili, vyčistili si mozky a opět trochu vylepšili naší ztracenou fyzičku, protože po těch necelých 200km se nám šlo už celkem dobře, že jsme ani bágly na zádech necítili. Každopádně se sem určitě ještě někdy vrátíme, abychom se podívali do míst která jsme tentokrát nenavštívili.

 Horám zdar.

napsal: Roman

Související položky (podle značky)

Aktuality

  • Nový cestopis

    29.8.2016
    Právě jsme se vrátili z cesty Balkánem od Bosny po Makedonii. V nejbližších týdnech spracujeme nasbíraný materiál a nachystáme reportáž. Během zimy se můžete těšit i na besedu.

     

  • Nový cestopis

    9.2.2016
    Připravujeme cestopis z přechodu Korsické GR20 a celkové návštěvě tohoto ostrova.

     

Besedy

  • Beseda o Rumunsku 22.3.2016
    Beseda o Rumunsku 22.3.2016

    Zveme Vás na další z řad cestovatelských besed, tentokrát bude příjemné vyprávění Romana Ulče o cestě do Rumunska.

Nahoru