Alpy - Totes Gebirge 2016

11.-13.9.2016

Hned po návratu z našeho výletu Balkánem volám sestřence, jestli platí za 2 týdny návštěva pohoří Severní Velebit v Chorvatsku, kam nás chtěla vytáhnout již na jaře, ale nakonec jela s námi na Fatru a do Tater. Jojo platí, ujišťuje mě, ale prý to ještě musí prověřit u kamarádky, která má jet s námi, a hlavně musí naplánovat cestu kudy pohoří projít. Nakonec se to její kamarádce nehodí, jak už to tak bývá, a při společném plánování trasy docházíme k závěru, že jet na Severní Velebit na 4 dny je zbytečně málo. Když už pojedeme těch 1000 km, tak projdeme celé pohoří a ne jen jeho severní část, a taky se třeba vykoupeme v moři, když už na něj budeme pořád koukat z hor. Proto Chorvatsko škrtáme, a to i z toho důvodu, že jsme tam letos už 3x byli a říkáme si, že si taky trochu od těch dalekých cest odpočineme, vždyť to nejsou ještě ani dva týdny, co jsme se vrátili z náročné „expedice“ po Balkánu. Jenomže sestřenka škemrá, že by někam chtěla vyrazit, že letos skoro nikde nebyla a že už má vzatou dovolenou. Jen tak jsem utrousil, že mám už 3 roky naplánovanou návštěvu Alp a ona se toho hned chytla jak,… víte co.


V Alpách jsme nikdy nebyli a nevíme pořádně, jak to tam chodí. Zkazky, které občas někde zaslechnu nebo si přečtu, mi dávají jasně najevo, že to jsou hory plné komerce a svoboda z volného pohybu v přírodě se už dávno vytratila. No uvidíme. Proto naplánovaný výlet není nijak náročný ani nemáme nějaká velká očekávání. Z celého masivu Alp mám vybrané pohoří Totes Gebirge, tedy Mrtvé hory, které máme z domova slabé 4 hodiny autem. Sestřenka sebou bere ještě kamarádku Lenku, takže vyrážíme ve složení sestřenka Monika, její kamarádka Lenka, manželka Jana a já Roman.
Po hodinovém zdržení odjezdu přijíždíme před 11. hodinou dopoledne do městečka Hinterstoder, u kterého na záchytném parkovišti necháváme auto za příjemných 5 Eur za týdenní parkování. Je jasno, slunce se do nás opírá a mi vidíme nad sebou vysoké štíty pohoří Totes Gebirge. To ještě nevíme, že ten kopec, na který se koukáme, je nejvyšší vrchol tohoto pohoří Groser Priel 2515 m n. m., na který bychom měli dnes vylézt. Jak se ukáže později, byl to celkem smělý plán.
Konečně celí natěšení vyrážíme v 11,30 do hor. Během pár set metrů začíná strmé stoupání, které nemá skončit až do večera. Naše skupinka se postupně trhá a každý si jde svým tempem. Strojově stoupáme serpentinami, u vysokého vodopádu se osvěžujeme studenou vodou a zdá se, že tento kopec k chatě Prielschutzhaus snad neskončí. Za 2 hodiny dřiny jsem tam. 20 minut po mně doráží Jana a kousek po ní i Monika. Společně relaxujeme a čekáme na Lenku, která doráží až za 1h 15 min. po Monice. Řešíme, co dál. Dnešní záměr dojít na chatu Pühringerhütte měníme a volíme jako cíl dnešní cesty chatu Welser Hütte, která je o 1h chůze blíž. Lenka došla k závěru, že takto náročný terén je na ní moc, proto se rozhoduje, že zůstane zde, na chatě Prielschutzhaus, a udělá si v jejím okolí další dny menší výlety, a my, až se tudy budeme vracet, jí vyzvedneme.
Před čtvrtou hodinou odpolední tedy vyrážíme dál už jen ve třech směr Welser Hütte. Za chatou pokračuje další strmé stoupání až na Groser Priel. Bohužel mraky, které se kolem nás začínají honit, přináší nejen slabý déšť, ale hlavně zahalují krásné výhledy. Ve stoupání je několik zajištěných úseků ocelovým lanem, na které se Monika cvaká, protože jí výšky nedělají moc dobře. U jeskyně Brotfallscharte se dostáváme přes sedlo na druhou stranu hřebínku, odkud se nám v jednom okamžiku mezi mraky naskytne nádherný pohled do centra mrtvého území těchto hor. Je to taková malá ochutnávka toho, co zítra navštívíme. Ale protože jsou mraky pořád nízko a výhledy jsou tudíž schované, vynecháváme vrchol Groser Priel, což je nám líto, protože z rozcestí pod vrcholem vede na kopec už jen málo náročná cesta. Alespoň že necítíme marnost z těch 2000 výškových metrů, které jsme sem od oběda lezli, protože se těšíme na další dny, kdy se nám hory za náš výstup snad odvděčí.
Dál už jdeme nejkratší cestou k chatě Welser Hütte. Už je docela chladno a slunce se pomalu schovává za obzor. Poctivě nastoupané metry zase sklesáváme, místy po zajištěných místech. Tyto úseky Monika přechází překvapivě hravě bez jištění. Na chatu dorážíme už skoro za tmy. Uvítání od chataře není moc příjemné, že prý když nemáme rezervaci, že nás nemůže normálně ubytovat, ale dnes má prý náhodou volno, tak to půjde. Kdyby věděl, že je nám to úplně jedno, že si klidně lehneme před chatu na zem do spacáku, jak je zvykem ve většině hor, asi by se divil. Nemá pro nás ani večeři, že prý ji má jen pro objednané hosty, tak si po domluvě s ním vaříme vlastní jídlo před chatou. Pak už byl pan domácí celkem v pohodě. Po večeři jdeme hned spát.
Ráno nás opět vítá vycházející slunce. Hned po ránu musíme vylézt to, co jsme včera sklesali dolů. Vyrážíme v 8 hodin jako poslední z celé chaty. Jsme překvapeni, že ostatní hosté jsou vesměs důchodci. Jakmile se dostáváme z údolí, kde je chata, otevírají se nám krásné výhledy na Mrtvé hory, ze kterých jsme včera dostali jen malou ochutnávku. Cestu si užíváme a stále se podivujeme nad ohromnými jámami, okolo kterých procházíme a které jsou vidět všude kolem. Dohadujeme se, jak vznikly. Slunce nás spaluje s takovou intenzitou, že nestíháme doplňovat tekutiny a během dne se dostavuje stav dehydratace. Přeci jen v těchto horách není žádný pramen. Z toho důvodu vynecháváme výstup na dva vrcholy a vylézáme až na ten poslední Rotgschirr 2261mnm, kde si můžeme u jeho úpatí nabrat vodu z jezírka. Ale stejně je výstup náročný, byť ho jdeme bez batohů. Na samotný vrchol Monika ani nevyleze, protože je pro ni terén příliš exponovaný, proto si s Janou vrchol užíváme sami. Dolů se už nějak skutálíme a od jezírka, kde jsme si nechali batohy, to je již jen kousek na chatu Pühringerhütte. Tady je přivítání velmi laskavé, nic není problém a dokonce si můžeme skočit do nedalekého jezera, což s velkou chutí využíváme. Taková osvěžující koupel hned zvedne náladu, proto si dopřáváme dobrou večeři a příjemný relax po náročném dni.
Poslední den už bereme jako odpočinkový, protože budeme stoupat jen nějakých 1000 výškových metrů na nejdelší vzdálenosti, a to je v porovnání s předchozími dny skoro rovina. Vracíme se stejnou cestou, kterou jsme včera scházeli k chatě a postupně přicházíme do samotného centra mrtvého území, mezi všechny okolní štíty. Odsud je to už jen z kopečka údolím k chatě Prielschutzhaus, kde bychom se měli setkat s Lenkou. Ta nám dává zprávu, že na nás bude čekat u auta, že se projde ještě dole pod horami. U chaty si dáme jen lehkou svačinku a pelášíme dolů. Jojo, dolů to je pohoda. Vzpomínáme, jak jsme sem před dvěma dny lezli s vyplazeným jazykem. U auta jsme pak už za chvíli.
A jaké z toho máme dojmy?? Hory jsou to krásné, leč příliš civilizované. V letní sezoně vyrazit jen tak na pocit „někam“ a nevědět kam dojdu, by mohl být problém vzhledem k nutnosti rezervací ubytování, ledaže by se to řešilo jinak,... Každopádně ceny za ubytování jsou rozumné (cca 8 Eur), ale strava na chatách je neúměrně drahá. Cena je téměř dvoj až trojnásobná oproti běžným cenám všude jinde. Už se zase těšíme do opravdu svobodných hor někde na východě nebo severu Evropy, o Asii ani nemluvě.
Roman.

Aktuality

  • Nový cestopis

    29.8.2016
    Právě jsme se vrátili z cesty Balkánem od Bosny po Makedonii. V nejbližších týdnech spracujeme nasbíraný materiál a nachystáme reportáž. Během zimy se můžete těšit i na besedu.

     

  • Nový cestopis

    9.2.2016
    Připravujeme cestopis z přechodu Korsické GR20 a celkové návštěvě tohoto ostrova.

     

Besedy

  • Beseda o Rumunsku 22.3.2016
    Beseda o Rumunsku 22.3.2016

    Zveme Vás na další z řad cestovatelských besed, tentokrát bude příjemné vyprávění Romana Ulče o cestě do Rumunska.

Nahoru