Vysoké Tatry - Orlí stezka 2015

27.-30.8.2015

Pozvání od Janina kolegy z práce na společný výlet do Tater se záměrem projít Orlí stezku vítám s nadšením, protože když jsme před 6ti lety šli přechod těchto hor, tuto část hřebene jsme vynechali, protože se Janě zdál příliš náročný. A dnes sama přichází s tímto návrhem! Orlí stezka je nejnáročnější veřejně přístupná cesta ve Vysokých Tatrách, opředená různými mýty o extremně exponovaném terénu s hlubokými srázy a báchorkami, jak se tam slabší jedinci „kousnou“ a blokují místa zajištěná řetězy.
Aby byla naše skupina kompletní, připojujeme se k dalším dvěma kamarádům Janina kolegy a v celkovém počtu 5ti lidí vyrážíme z Ostravy směr polská část Tater. Auto necháváme na parkovišti u městečka Tatranská Javorina. Přijíždíme sem v pozdním odpoledni, proto náš výstup k chatě Pięciu Stawów Polskich jdeme proti proudu všech vracejících se lidí od Morského oka. Kluci nasazují svižné tempo, což je pro nás s Janou příjemné, tak nám celkem nezajímavá cesta utíká rychle. U chaty Pięciu Stawów Polskich je jako obvykle obrovské množství lidí. Chata je na přenocování tradičně beznadějně plná, ale naše zkušenosti nám říkají, že není problém spát venku na zápraží. Zabíráme si pěkný plácek a relaxujeme u dobrého jídla. Snažíme se jít brzo spát, ráno nás čeká brzké vstávání, abychom byli na hřebeni co nejdříve a pokud možno skoro sami.

Budíček zvoní ve 4h, batohy dáváme za dveře chaty a ještě skoro za tmy vyrážíme do sedla Zawrat, kde nastupujeme na hřeben. Cestou ještě stavíme na krátkou snídani a v tu chvíli si uvědomuji, že jsem úplně zapomněl, že snídat nebudeme na chatě. Toto podcenění množství jídla mi bohužel přinese těžkosti po další dny. Už po této mini snídani cítím, že jsem hladový a energie není nazbyt. No co, šlapu dál. Výška příjemně přibývá a za plného svitu slunce za chvíli stojíme v sedle a otáčíme své kroky na východ po hřebenové cestě zvané Orlí stezka. Výhledy jsou fantastické na obě strany. Za 3,5h dorážíme na nejvyšší kopec této části Tater, kterým je Kozí vrch. Svačíme a mě je jasné, že mé zásoby energie jsou prázdné. Sním, co můžu, na později si nechávám už jen něco málo, abych nehladověl po zbytek dne. Bohužel to ale zdaleka nestačí. Cesta přes řetězy a žebříky, pořád strmě nahoru a dolů je celkem náročná. Alespoň, že se nevyplňuje naše obava, že tady bude spousta lidí, kteří budou blokovat exponovaná a náročná místa. Jdeme prakticky sami, jen tu a tam potkáme pár lidí. Trojvrší Granatu už vysloveně lezu z posledních sil. Na posledním kopci Mala Buczynova dojídám zbytek jídla a snažím se na chvíli usnout, než se ostatní pokochají výhledy. Nepomáhá to. Naštěstí je to k chatě už jen z kopce dolů, ale za to z pořádného. Nohy mě už moc neposlouchají. Tato čtyřkilometrová cesta zpět na chatu je nekonečná. Už je to jen strojové tempo v kleči. Čím jsme blíž našemu cíli, tím opět přibývá lidí, kteří se šli jen tak projít k okolním jezerům. Koukají na nás nechápavě, když vidí, jak jsme unavení.
Chata je už na dohled a pak jen relaxujeme po zbytek odpoledne až do večera. Kluci popíjí s Janou pivo a zobají různé pamlsky, až se z toho Janě udělá špatně. Já jen tak vše pozoruji z povzdálí a snažím se doplnit si energii a zregenerovat na další den. Za soumraku jsme už všichni zalezlí ve spacáku na stejném plácku jako včera. Hvězdy krásně svítí, jsme příjemně unavení. Ráno je všem fajn, Jana se z žaludečních těžkostí krásně vyspala, jak je u ní dobrým zvykem, a i já se cítím být celkem fit, byť je mi jasné, že stoprocentní to ještě zdaleka není. Batohy opět dáváme do chaty a na lehko vyrážíme přes kopec k Morskému oku, kde si svá rozpálená těla zchlazujeme zmrzlinou. Nad tímto plesem se uzavírá dolina, na jejíž jedné straně jsou Rysy a na druhé Hrubý štít, který je naším dnešním cílem. Slunce nás opět spaluje a oproti včerejšku potkáváme obrovské množství lidí. Ani se nechce věřit tomu, že jsme včera šli skoro sami a dnes je to tady Václavák. Opět se u mě dostavuje vyčerpání, sice ne takové jako předešlý den, ale nejsem schopen držet tempo, na které jsem zvyklý. Výhledy ze sedla Hrubého štítu jsou opět fantastické, okořeněné sledováním záchranářské akce vrtulníku kdesi v blízkých štítech. Ze sedla se už jen skutálíme opět do doliny Pięciu Stawów Polskich a za chvíli jsme u chaty. Ještě trochu relaxujeme a pak už jen seběhneme dolů k autu. Protože máme ještě jeden den volna, přemýšlíme, jak ho využít. Cestou domů už po slovenské straně kempujeme u vodní nádrže Liptovská Mara, abychom mohli další den vyběhnout na nedaleký velký Choč. Jasná obloha nám pak z Choče umožňuje dohlédnout do dálav a sledovat na obzoru pohoří Velké Fatry a Nízkých Tater. Tento výstup je příjemným zakončením tohoto výletu a tou pomyslnou třešničkou na dortu je vynikající oběd v Jánošíkově krčmě ve Valaské Dubové.
Cesta do Ostravy je už jen rutinou. Posledním překvapením je, že všechny vlaky jedoucí do Prahy jsou obsazeny, proto musíme čekat několik hodin, než pojede vlak, ve kterém je místo. Bohužel tento čas nám nijak nezpříjemňuje ani obsluha nádražní restaurace, kde není možné se rozumně najíst. Salát se sekanou a oschlé chlebíčky nepůsobili příliš chutně. Večeři si dáváme až ve vlaku.
A závěr z tohoto výletu?? Mýty okolo Orlí stezky se nenaplnili, terén není o moc víc exponovanější a náročnější, než kdekoliv jinde v horách v hřebenových skalních úsecích. Báchorky o frontách na zajištěných místech se také nenaplnili. Buď jsme měli štěstí, nebo konec sezony už nelákal tolik lidí, byť počasí bylo přímo ukázkové. A hlavně jsem rád, že si Jana opět posunula svoji laťku o kousek dále.

Ohodnotit tuto položku

(0 hlasů)

Číst 1000 krát

Označeno v:

2015

Zveřejněno v: Vícedenní výlety

Více z této kategorie:

Alpy - Totes Gebirge 2016

Související položky (podle značky)

zpátky nahoru

Aktuality

Nový cestopis

29.8.2016
Právě jsme se vrátili z cesty Balkánem od Bosny po Makedonii. V nejbližších týdnech spracujeme nasbíraný materiál a nachystáme reportáž. Během zimy se můžete těšit i na besedu.
Nový cestopis

9.2.2016
Připravujeme cestopis z přechodu Korsické GR20 a celkové návštěvě tohoto ostrova.

Besedy

Beseda o Rumunsku 22.3.2016

Zveme Vás na další z řad cestovatelských besed, tentokrát bude příjemné vyprávění Romana Ulče o cestě do Rumunska.

Slider